Wednesday, 25 January 2017

Kapitola jedenáctá: Vzhůru na Divoký západ!

Za Rose přijde s průvodním listem trpaslík Rudy Stonehammer, který je Markovým bratrancem. V dopise Mark Rose svého příbuzného doporučuje, potvrzuje jeho kvality a dodává, že jí jistě při té „americké záležitosti“ přijdou jeho schopnosti vhod. Také zmiňuje, že bratránek je magicky nadaný a má silný vztah k alkoholu, takže by Rose mohl posloužit jako „Rudý Rudy s Evelyn v jednom“. 

A čím vy se tedy vlastně živíte?
No, já se trochu zajímám o magii.
Tak to nemůžete být Markův kamarád! Natožpak příbuzný!

Rose naprosto netuší, o jakou americkou záležitost se jedná. To se ale brzy vysvětlí, protože zatímco sedí s Rudym v salónu a nezávazně konverzují, zazvoní jistý muž ve výstředním oblečení a silným francouzským přízvukem. Chce Rose s Rudym najmout, aby jeho svěřence dopravili do Ameriky a pomohli mu tam najít ženu jeho srdce.

Po chvilce dohadování se ukáže, že svěřenec není tak úplně člověk, ale čupakabra. Majitel ji zakoupil jako mláďátko v Bělehradě od jakéhosi transylvánského gentlemana (představil se tehdy jako Sergej Anastajevič) a dlouhá léta byl klid. Teď ale na dvanáctiletého Čupíka přišla puberta a stal se agresivní. Veterinář specializující se exotická zvířata jeho majiteli poradil, že se chlapec potřebuje vybouřit – a že by mu tedy přišla vhod samička.



Odměnou za to štědrý muž přislíbil, že Rose zasponzoruje příští expedici a bude samozřejmě hradit veškeré náklady spojené s touto cestou. Pro Rudyho je motivací už jen to, že americká whisky chutná jinak než ta evropská.

Celá situace má samozřejmě háček. Na Rose dostal majitel čupakabry kontakt, protože nechtěl mít nic společného s britskými úřady. Rose po svém nedávném odchodu z Klubu dobrodruhů proslula jako trochu podvratný, jeden by až řekl anarchistický, americký element.

Víte, je potřeba naprostá diskrétnost. Import i export těchto sviřatko je přísně regulován britskou vládou. A já, když jsem si ho nechával dovézt, jsem proclil slony, ale Čupíka ne. Když k nám přijde kontrola, říkáme, že to je muž v masce. Takže, vy chápat – naprostá diskrétnost!

Rose s Rudym zakázku přijmou a druhý den se jdou na čupakabru podívat. Je připravená k naložení na parník Král Louis, a když se jí Rudy pokusí nakrmit, málem nevyvázne z klece živý. Raději tedy majitele přesvědčí, že s nimi má poslat dva krotitele, kteří se v cirkusu (z majitele se totiž vyklubal ředitel cirkusu) o krmení čupakabry starají.

Plavba na zaoceánském parníku probíhá celkem klidně. Ukáže se, že je to takový luxusní způsob, jakým mohou za oceán cestovat ne-lidé, tedy skřítci, elfové, trpaslíci a podobně. První třída je rozdělena do několika částí, a v každé z nich jsou kajuty vybavené podle gusta té které rasy – lesní kajuty pro elfy, industriálně vybavené kajuty pro trpaslíky, kde se ozývá uklidňující dunění lodních motorů, a podobně. Celý podnik vedou Francouzi, kteří v britské rasové segregaci vycítili obchodní příležitost.

Jediná událost, která trochu rozvíří několikatýdenní plavbu, nastane, když se do skladiště, kde je umístěna klec s čupakabrou, dostane jakási malá holčička, která si chce s příšerou mermomocí hrát. K údivu jak Rose, tak Rudyho, kteří holčičku ve chvíli, kdy přistoupila ke kleci, měli za mrtvou, jí ale čupakabra neublíží a opravdu si spolu začnou hrát s míčkem. Rose si vybaví starou indiánskou píseň na uspávání čupakaber a podaří se jí holčičku dostat pryč ­– pak si ale také uvědomí, že čupakabry mají údajně slabost pro děti. Pověsti o tom, jak nějaká čupakabra vysála stádo krav, se občas zmiňovaly, že všechna telata po těchto útocích zůstala kupodivu netknutá (i když, samozřejmě, poněkud traumatizovaná), a evidentně se to vztahuje i na lidská mláďata.

Parník se tedy blíží k americkému pobřeží, kde ale není všechno ani zdaleka takové, jaké by mělo být…

Když před několika měsíci Rose – tehdy ještě spolu s Markem, Evelyn a Rudým Rudym – opouštěli Skotsko, bylo to bez goblinky Giny. Ta byla totiž tak nadšená z toho, že našla jiného goblina, který ji zasvětil do tajů goblinské mechaniky, že ve Skotsku zůstala. Když pak její nový přítel, francouzský goblin Jeremy, začal fantazírovat o tom, jak se v Americe dá snadno získat půda, a že goblini potřebují samostatný stát, který by si mohli spravovat sami, nechala se touto představou zlákat a odjela spolu s ním do Ameriky.

Velice záhy jí ale došlo, že zakládat v Americe nové státy není žádná legrace a že jí to ani moc nebaví. S Jeremym se rozhádali a rozešli ve zlém, a Gina se přesunula na ulice New Yorku, kde zaplula do starých kolejí. Našla si partičku dalších dětí a spolu s nimi začala opět vesele kapsařit a obírat nic netušící spoluobčany. Její základnou se stal Coney Island, a brzy chytila místní přízvuk promísený argotem všech zemí, odkud do Nového světa proudili přistěhovalci.

Gina se svou partičkou prodávala lup z ulice jistému překupníkovi, Thomasi Maineovi. Maine ale nebyl příliš spolehlivý odběratel. Jednou za čas z neznámých důvodů přestal brát, a pak nastal na Coney Islandu hlad. Skupina výrostků zjistila, že tou dobou kupuje zboží od jakési jiné skupiny, údajně trpaslíků, kteří nechávají ztroskotávat lodě na Long Islandu. Rozhodli se, že to tak nemůžou nechat, a vydali se jim to vysvětlit osobně.

Cesta na Long Island trvala několik dnů. Zrovna se trmáceli k majáku na konci ostrova, když tu náhle se Gině z kapsy ozvala zlatá harfička, kterou s sebou od Londýna poctivě tahala. V tu chvíli se přivalila hustá mlha a oddělila Ginu od ostatních. Podařilo se jí najít maják, zcela zahalený mlhou. Harfička celou tu dobu sama hrála, jako by ji rozeznívalo něco ve vzduchu, a dovedla Ginu až na pobřeží, kde se hádaly jakési tři rozzlobené hlasy. Ukázalo se, že druhá skupina zlodějů vždy magickým rituálem přivolá mlhu, kterou zahalí maják, a nechají viditelný jen jeho falešný odraz, který je umístěn o mnoho příhodněji – nad zubatými skalisky. Přijíždějící lodě pod ním ztroskotají a zloději je pak halasně „zachraňují“, zatímco část z nich u toho loď nenápadně vyrabuje.

To se stane i tentokrát. Zdá se, že harfička na sebe přenesla účinky kouzla, takže loď ztroskotá trochu jinde, než měli zloději v plánu, ale to je nezastaví. Gina se rozhodne využít příležitosti a na rabování lodi se nenápadně přiživit.

Ztroskotaná loď byla samozřejmě zKrál Louis. Rudy s Rose náraz přežijí, v nastanuvším zmatku se ale čupabakře podaří utéct. Rose zorganizuje stopovací výpravu, už s Ginou, která se k nim přidá (se zraněnou nohou, protože rabování dopadlo trochu jinak, než si představovala), a i se třemi „zachránci“ (kobold Viktor a trpaslíci Thomas a Luke). Kobold je výborný stopař a jakmile zjistí, že jdou po čupakabře, chce se akce za každou cenu zúčastnit.

Čupík po cestě roztrhá a vysaje tu část „zachránců“, která šla rabovat. Narazí i na Ginu, ale nechá ji jít…

Po špatném hodu.
GM: Ten temný stín se zarazí kousek od tebe, začuchá a začne se k tobě blížit. Ze tmy se vynoří strašlivá příšera, které ze zubů kape krev…
Hráč: Eh, tak přehazuju a používám aspekt „Goblinka“. Goblini totiž nesmrdí… Teda, chci říct, že jsou studenokrevní a nejsou cítit krví! Jinak samozřejmě smrdí hrozně.

Skupinka čupakabru dostopuje do stodoly nejbližšího statku, kde si pochutnává na krávě. Rose ji zpěvem opět uspí, Rudy vyčaruje z kamenné podlahy provizorní klec tvořenou kamennými ostny, a pak se jim podaří společnými silami uklidnit rozzuřeného farmáře, který ­­­– jako správný americký redneck – nesnáší Francouze, nesnáší Indiány, nesnáší většinu ne-lidí, a nesnáší, když mu někdo cizí lozí po pozemku.

Farmář: Tak ta kravka, to bylo nejmíň pětatřicet doláčů.
Rose: Berete franky?

Druhého dne pak vyrazí směrem k New Yorku. Tří „zachránců“ se jim úplně nepodaří zbavit, protože chtějí jít mermomocí s nimi, stejně jako Monsieur Charlie, nadšený dobrodruh a spolucestující z parníku.

Gina se rozhodne, že výprava na Západ je zajímavější než život na ulici, a na odchodu si ještě domluví kšeft s Thomasem Mainem. Pokud se jí podaří zařídit, aby Viktor, Thomas a Luke na Divokém západě zůstali, nevraceli se do New Yorku a nechtěli třeba Mainea vydírat tím, že nepřímo pomáhal rabovat lodě, zařídí jí po návratu dobré živobytí.

No comments:

Post a Comment