Projekt Pegasus: When the stars are right...

Briefing

Už celými dvěma misemi ostřílení agenti časokorporace Pegasus by si nikdy nebyli pomysleli, že by je briefingem před misí mohl provést někdo jiný, než Q. Překvapeně tedy hleděli na mladého důstojníka, který si na pultíku rozkládal materiály a právě pohybem ruky spustil projektor.

„Kde je profesor?“ zasykl náhle někdo. A opravdu, po profesoru Hopfensbergerovi jako by se země slehla.

„Q si s ním potřeboval něco vyřídit,“ odpověděl důstojník, aniž by zvedl oči z tabletu před sebou. „Tentokrát půjdete bez něj. Až se vrátíte, bude tu na vás čekat… s trochou štěstí. A nyní neztrácejme čas – čeká vás výlet do 19. století.“

Kupodivu se ukázalo, že briefing lze provést podstatně podrobněji, než to obvykle dělal Q. Mladý důstojník agentům přesně vysvětlil, o co jde, dodal jim podrobnou mapu místa, kam se měli vydat, a dokonce jim přidělil ochranné identity. Jediný problém byl v tom, že nikdo úplně nevěděl, o co jde. Ono o to totiž teprve mělo jít. Podle analytiků ukazovaly časové proudy na to, že v blízké budoucnosti dojde na tomto místě k nějakému hroznému neštěstí – ale jakému, to už ze svých grafů nedostali. Pochopili jen, že jde o jakýsi anachronismus, časovou anomálii, zkrátka o neštěstí, které do tohoto času nepatří. Úkol tedy zněl následně: zjistit, o co jde, a za každou cenu neštěstí zabránit.

Do roku 1899 se tedy K vydal jako dědic, který se vrací převzít hostinec po mrtvém strýci, Trojka s MP jako inspektoři c.k. policejního sboru (s jedním koněm a dvěma koly), a Sára se Svištěm jako novinářka a fotograf.  Svišť poprvé oblékl moderní šaty, a když mu Z zakázal cokoli, co by se podobalo oštěpu, spokojil se se stativem s naostřenými nožkami. Proč si brát jeden oštěp, když může mít tři, že…

Sen a strach

Do hostince U beraní hlavy se dostali celkem bez potíží. Místní jen nedůvěřivě třásli hlavou, když se jich ptali na cestu, a tvrdili jim, že jsou šílení – v domě straší a nikdo na tom prokletém místě dlouho nevydrží. Pak je sledovali, jak si to šinou cestou k hostinci, křižovali se a zavírali okenice.

A přestože většina agentů si o pověrčivosti a prokletých místech myslela své, v něčem vesničanům nemohli nedat za pravdu. Opravdu se nedalo říct, že by hostinec působil útulným dojmem – atmosféra by se dala nazvat až strašidelnou. Po rychlé večeři (a poté, co se Svišť naučil manipulovat s fotoaparátem a pořídil jim jednu fotografii na památku) si všichni šli lehnout, zmoženi přesunem. Do klidného spánku však měli tu noc mít daleko.

Noční můry se nevyhnuly nikomu a tu noc sebou všichni sebou házeli na zatuchlých lůžkách zbrocení potem a mumlali ze spaní. Jediný, na koho stísněný dům nijak nepříjemně nepůsobil, byl MP. Jako obvykle si dobrovolně vzal hlídku, usadil se dole ve světnici a až do půlnoci pozoroval tichou krajinu před hostincem. Pak jeho audiosenzory zaregistrovaly vrzání schodiště. MP se otočil a uviděl uprostřed místnosti vyděšeného Sviště, který v ruce třímal jednu nožičku stativu a mířil ke dveřím.

„Co se děje?“ zeptal se MP.

„Sen…“ zamumlal Svišť. „Strach. Sen a strach. Svišť muset ven najít stopu. Vidět muže ve žlutých šatech. Muž – strach.“

„Počkej, půjdu s tebou,“ zvedl se MP a společně vyšli z domu.

Když o chvíli později narazili na stopy, Sviště to zcela evidentně vyděsilo ještě víc. MP z jeho vyprávění pochopil, že se mu zdálo, že chodí okolo domu a že jeho cesta končí někde v lese u jakéhosi zrcadla, ve kterém uviděl muže v žlutých šatech, ze kterého šla hrůza a děs.

„To být Svišťovy stopy,“ zamumlal po chvíli.

„Ale tys nemohl vyjít z domu,“ namítl MP. „To bych tě přece viděl.“

Svišť jenom zděšeně zamručel.

Deník

Když se po několika hodinách vrátili do hostince, málem se při vstupu do místnosti propadli pod podlahu. Prkna totiž někdo vytrhal a hodil na stranu, a odhalil tak udusanou hlínu půl metru pod nimi, pokrytou pavučinami a prachem. Na schodech do patra stála Sára a Trojka, nevyspalé a v nočních košilích, a vztekle něco křičely na K, který právě strhával ze stěny sednice police a prohledával zeď za nimi.

Ani K totiž tu noc neměl klidné spaní. Zdálo se mu o posledních chvílích posledního majitele, který se v hostinci oběsil, a trpěl utkvělou představou, že tu někde bude jeho deník. Vzbudil se a šel ho hledat – a když ho nenašel na obvyklých místech, začal dům prohledávat opravdu, opravdu podrobně. V jeho destrukčních tendencích ho nešlo zastavit, tak to nakonec všichni vzdali a šli se zkusit ještě dospat.

Někdy nad ránem K deník našel – deník plný blábolení pomatence, šílené, vyděšené popisy hrůzných vizí. A taky tam toho bylo spousta o nějakých houbách.

Jmének c. k. policejního ředitelství v Praze!

S ranním světlem vypadají věci většinou lépe – ale jen pokud se člověk právě nepokusil strávit noc v prokletém hostinci. Nevyspalí a nevrlí se rozhodli, že hostinec nebude úplně dobré zázemí (Trojka, kterou se celou noc zdála jedna noční můra o Hřibu za druhou, to prosazovala velice vehementně), a usoudili, že by bylo záhodno přesunout se do hotelů ve vedlejších vesnicích. K, který usnul s deníkem v rukou, odmítl kamkoli odejít a prohlásil, že on, dědic, tu rozhodně zůstane. A že začne tím, že ve vesnici objedná úklid.

MP s Trojkou oblékli uniformy a na kolech oražených cedulkami „V majetku c.k. policejního ředitelství v Praze“ vyrazili do Březnice, kde se na policejní stanici představili jako pražští inspektoři. Policejní kapitán jim snaživě podal hlášení o posledních zločinech – většinou se toho prý neděje o moc víc, než že někdo někomu ukradl slepici, ale v posledních dnech… no, podívejte se sami.

Z dokumentace, kterou jim ukázal, by se udělalo špatně i zkušenějším vyšetřovatelům. V okolí došlo k šestinásobné vraždě na dvou různých místech a těla byla strašlivým způsobem zohavena. Také tu někdo vykrádá hroby. MP s Trojkou přislíbí pomoc při vyšetřování a doprovázeni mladým policejním bažantem vyrazí na obhlídku místa činu. Ostatní jsou rádi, že je mají dočasně z krku – stačilo dvacet minut vystavení nelítostné chladnokrevnosti MP a Trojka si byla jistá, že na policejní stanici se vítanými hosty nikdy nestanou. Ale co – jsou, koneckonců, inspektoři, tak je to tak v pořádku.

Podrobná inspekce místa činu nic neukáže, stopy jsou už staré. Jen v jednu chvíli má Trojka vizi – v záchvatu nechuti se jí zatmí před očima a uvidí postavu zahalenou v kápi, která v nelidském pařátu svírá obsidiánovou dýku… a pak všechno pohltí šílený smích Hřibu.

Odvolávání deště

Novinářka se svým fotografem – tedy Sára se Svištěm – vyrazili do Blatné, aby zjistili, jestli se v posledních dnech nedělo cokoli, co by mohlo zajímat místní i národní noviny. V hotelu narazí na trojici Američanů vedených Carlem Stenfordem, se kterými se jim podaří trochu sblížit – bohužel však ne natolik, aby z nich dostali, proč tu jsou. Evidentně přijeli z velké dálky, protože se tu má něco stát, ale není vůbec možné, že k tomu opravdu dojde, jestli to počasí bude dál přetrvávat.

Svišť nabídne mužům, že jim ukáže rituál tance, kterým dokáže změnit počasí a rozehnat mračno. Zvědaví Američané souhlasí a vyrazí se Svištěm a Sárou do nedalekého lesa, kde se ale rituál nepovede. Sára zkusí ještě na muže udeřit s mužem ve žlutém, ale Stenford, se zasekne, odmítne říct cokoli dalšího, a řekne jim, že jestli jim je život milý, měli by odjet.

Sáře se ještě podaří jít na večeři s Drewem, trochu sdílnějším ze skupiny, ale i z toho toho moc nedostane. Pochopí ale, že Američané tu jsou zřejmě kvůli stejnému neštěstí, které se má přihodit.

V cirkusu

K – tedy William Smith – mezitím nechal úklid hostince v rukou vyděšených žen z vesnice, které přesvědčil nepřiměřeně vysokou odměnou, a vyrazil do cirkusu za městem, kde si chtěl pohovořit s principálem.

Principálem cirkusu nebyl totiž nikdo jiný než Chval, postava známá všem agentům Projektu Pegasus. Nebyl jedním z nich, protože časem cestoval stejně jako všichni ostatní – až na to, že jím cestoval podstatně déle. V tuto chvíli už asi tisíc let. Poté, co se K podařilo zaujmout jeho pozornost tím, že mu poslal jako dárek sluneční brýle, pokusil se ho přesvědčit, aby představení zrušil. Mělo tu, koneckonců, dojít ke strašnému neštěstí. Chval to ale kategoricky odmítl, oba si ujasnili, že si nechtějí dělat problémy, a Chval daroval K volňásky na další představení. K mu dal na oplátku jedny ze svých slunečních brýlí.

Místa vraždy

Po noci strávené ve vesnických hotelech se celá skupinka druhý den ráno sešla, zabrala snídaňový salonek nejlepšího březnického hotelu a sdělila si, co všechno zatím ví. MP přišel s hypotézou, že poloha míst, kde se několikanásobné vraždy odehrály, nemusí být náhodná – a že je možné, že jsou lidé obětováni na konkrétních místech kvůli nějakému obřímu rituálu. Bylo to ale potřeba prošetřit. Vytipoval další možná místa vražd a skupinka se je vydala prozkoumat (několik policistů poslali mezitím zkoumat potenciální místa činu ležící v opačném směru).

A brzy odpoledne se ukáže, že hypotéza MP byla správná – na všech vytipovaných místech naleznou další mrtvoly. Místa tvoří vrcholy šestiúhelníku, jehož střed leží přímo v hostinci U Beraní hlavy (na jednotlivých místech ležely totiž zavraždění také do tvaru šestiúhelníku). Na posledním vrcholu ke krveprolití došlo teprve nedávno, a většina skupinky není dost otrlá, aby ten pohled unesla: K se vyděsí k nepříčetnosti a jako smyslů zbavený vyrazí do lesa; Sára Sviště pošle za ním, což si K ve svém deliriu vyloží tak, že ho někdo – nebo něco – loví. Zastaví se až o pět kilometrů dál na návsi vesnice, kde mámení smyslu trochu pomine a konečně schopen popadnout dech a zjistit, že ho celou dobu nepronásledoval nikdo než Svišť.

Ani Trojka nenesla hromadu mrtvol bez následků. Omámeně se vypotácela na Hůrku, která se tyčila nad jeskyní, ve které krvavá vražda proběhla, a téměř poslepu odhrabal krycí kamení z časové schránky, kterou v Hůrce kdysi dávno umístili. Ke své úlevě tam našla balení injekčních stříkaček se zklidňujícími léky a hned jednu využila. Raději je vzala s sebou pro další použití – měla pocit, že by se ještě mohly hodit. A když už tam byli, rovnou tam nechali zprávu, kterou našli při minulé misi. Profesor Tesla jim ji jistě pomůže dekódovat (pro případ, že by ho to nenapadlo, mu také poslali dopis).

Sáře přišlo šílenství ostatních trapné. Sama neměla pocit, že by se jí cokoli dotýkalo, kromě sem tam nějakého nepříjemného snu. Podařilo se jí vyvolat vzpomínky mrtvol na posledním místě vraždy a zjistila, že do rituálu byli zapleteni jak vesničané, tak jakési obří krysí zrůdy.

Po nějaké době se všem podaří sejít na posledním vrcholu hexagramu, kde ale evidentně žádná vražda dosud neproběhla. Skupinka se vrátí zpátky do Březnice, kde řeší, co dál – MP s Trojkou jsou pro to, aby šli pomoct četníkům ochránit místo, kde má proběhnout poslední vražda, ostatní jsou přesvědčeni, že je potřeba zjistit, co leží v srdci hexagramu.

Během debaty se Svišť rozhodne vyvolat fotku z prvního večera a ke své hrůze zjistí, že za jejich usmívajícími se tvářemi bobtná na zdi hostince jakási houbovitá hmota, která tam ten večer rozhodně nebyla… a která se hýbe i na fotografii. Svišťova těžce zkoušená příčetnost dostane další ránu – odhodí fotku, zaječí a vyběhne ven, směrem k hostinci. Pro K se Sárou je tím rozhodnuto – vezmou jedno kolo a vyrazí za ním. Ke svému překvapení (a potěšení) narazí po cestě na tři Američany z Blatné, kteří si to rázují stejným směrem, jako oni. Ti z nich sice tolik nadšení nejsou, ale když zjistí, že se jich nezbaví, rozhodnou se jim vysvětlit, o co jde. Vědí, že se tu má stát nějaké neštěstí a zaslechli cosi o černé koze z lesů s jejími tisíci mladými... Jsou tu proto, že „the stars were right“, a že raději sem přijeli, aby hrozícímu nebezpečí – příchodu některého z Prastarých bohů na tento svět – zabránili.

Za chvíli dorazí ke dveřím hostince a Stenford sáhne po klice.

„Asi budete potřebovat tohle, ne?“ zeptá se jízlivě K a vytáhne z kapsy klíč od domu.

Stenford stiskne kliku, zamčené dveře se bez sebemenšího zaskřípění otevřou a Američané zmizí uvnitř. Drew ještě stihne vrhnout přes rameno opovržlivý pohled.

Svatyně

Ukáže se, že ve sklepě domu je tunel, který vede do nitra kopce za hostincem. Američané, K, Svišť a Sára v něm objeví obřadní místo – svatyni, kde podle Carlových slov chce kdosi otevřít portál do Yuggothu, jiného světa, a přivolat odtamtud jednoho z Prastarých. Pokusí se bránu zavřít, v tu chvíli se však tunelem dovnitř protáhne několik obrovských krysovitých potvor s pazoury – ghúlové. Po dlouhé potyčce se je podaří zneškodnit, portál zavřít a vchod do svatyně zavalit. 

Zavalením svatyně mise úspěšně končí a než si to stihnou uvědomit, už naše agenty časoprostorový portál stáhne zpátky na základnu. K ještě jen rychle stihne podepsat glejt, kterým jako majitel hostince dává svolení ke stržení hostince U černého berana.

Projekt Pegasus: Postapokalyptický příběh

Briefing

Briefingy organizace Projekt Pegasus odpovídaly významu pojmu pouze z části: byly krátké. O tom, že by se na nich jeden dozvěděl něco užitečného, přestali mít naverbovaní časoví agenti velice záhy sebemenší iluze – a platilo to i teď, když nad nimi hřímal Q a lysá lebka se mu v bílém světle zářivek znepokojivě leskla. Prý daleko do budoucnosti. Nějací motorkáři tam dělají bordel. Snad že si skáčou v čase nebo co. Chcete vědět víc? Máte smůlu, za hodinu vás čekám dole, a ne, abyste to posrali jako vždycky. Jo, vy jste zatím byli jenom na jedné misi? To je jedno, je potřeba motivovat dopředu.

Ani analytické oddělené moc nepomohlo. Z vířících čar časových algoritmů toho nikdo z družiny moc nevyčetl, a zdálo se, že ani specializovaní pracovníci – kteří to tam, aspoň podle odznáčků na klopách, měli na starosti – si příliš nevědí rady. Úkol zatím vypadal takto: kdesi v daleké budoucnosti, dávno po apokalypse, která zničila život na Zemi, se skupině pološílených motorkářů, kteří si sami říkali Nenasytní, zřejmě podařilo dostat do pracek nějaký časový stroj. Analytické přístroje zaznamenaly, že se v té době někde v jejich okolí tři motorkáři dopravili časem o několik let zpátky; jeden to nepřežil, dva se teď zhruba dožívají doby, ze které je poslali. Je potřeba zjistit, co se tam děje, a případný časostroj zabavit nebo zničit. Protože to přece nejde, ne, aby si tam nějaký motorkáři skákali časem, jak se jim líbí! Postapo nepostapo.

Aspoň, že se Z nebyl tentokrát problém. Snad jediný kus vybavení, který jim nechtěl povolit, byl parní dezintegrátor profesora Hopfensbergera, nicméně i ten nakonec bez potíží (byť v lehce pozměněném stavu) kontrolou prošel. A vzhledem k tomu, že MP si vyžádal obrněný nákladní vůz, užili si poprvé i cestu transportním portálem.

Příjezd

Jedoucí kola nákladního vozu dosedla s trhnutím na prašnou cestu v nehostinné krajině. Nákladní auto se řítilo spálenou krajinou, a posádka – z části na korbě, z části v kabině řidiče – si užívala krátké chvíle svobody. Připravovali se každý po svém: Sára přivedla k životu zrezivělou kostru, kterou si přivezla s sebou (dal-li se tomu tedy říkat život), profesor si přestavěl plamenomet na dezintegrátor, a K načal opiové doutníky a zrušil nahrávání mise, které se u MP automaticky spustilo s přechodem do terénu.

Rozhodli se, že nejdříve ze všeho vyrazí pro schránku, kterou jim před mnoha a mnoha tisíci lety slíbil „centurion“ L schovat na soutoku dvou potoků. A chvíli cesta probíhala hladce – tedy až do prvního brodu kousek od bývalé Hůrky, kde se zpoza kopce vyrojilo prvních několik Nenasytných. Po krátkém okamžiku napětí (a demonstraci palné síly dezintegrátoru) se situaci podařilo zklidnit a časoví agenti byli pozváni do sídla Nenasytných. Ne však dřív, než vyloví tajnou schránku; a několik Nenasytných, přilákáni spíš vizí benzínu, kterou si družinka vezla na korbě, než nějakou bratrskou láskou, se rozhodlo dělat jim doprovod.

Jedovaté jezero

Najít místo, které L označil, nebylo těžké. Vlastně o to méně, že za ta tisíciletí se ze dvou sotva viditelných potůčků stal obrovský rybník s kalnou vodou, která v hlubinách nepříjemně světélkovala. Detektory radioaktivity se mohly zbláznit, a bylo jasné, že na plavání to tu už dávno, dávno není. Sáře to nevadilo; kovovým plátům radioaktivita nevadí, a její oživlý robot dostal příkaz propátrat dno rybníku. K s profesorem, nechtěje ponechat nic náhodě, se mezitím vydali dezintegrovat hráz.

Svišťovi se v postapokalyptickém světě docela líbilo. Koneckonců, krajina nebyla tak odlišná od té, ve které vyrůstal, a rád by si tu ulovil nějaké zvíře. Motorkáři něco vyprávěli o jakýchsi mutantech, a Sviště napadlo, že by si rád nějakého našel. Vydal se tedy zkoumat polorozbořené trosky vesnice pod hrází, kterou ruka času i hamižných sousedů dávno pobořila tak, že se v ní nedalo žít. A soudě podle toho, jak se chovali ti divní lidé na těch řvoucích koních, prý tu nějací mutanti stále ještě jsou.

Měl štěstí; tedy, jak se to vezme. Narazil na mutanta, strhla se rvačka, mutant ani Svišť se nechtěli dát lehce. Nakonec se prvnímu podařilo utéct, zatímco druhý se, s rozedřenou rukou, vyplížil z trosek vesnice s kořistí: kovovou krabičkou, na které byl Pegas s upilovaným křídlem. Uvnitř, když se poté všichni sešli a krabičku otevřeli, bylo několik kapslí a zpráva: CESIUM PRO PROFESORA TESLU.

Koneckonců, i zprávu od L se podařilo nakonec vylovit, i když za cenu částečné dezintegrace hráze rybníka. Voda se z poloviny vyprázdnila, zrovna tak, aby bylo vidět špičku hlavy Sářina robota, který se nořil z hlubin a nesl v rukou kovovou schránku.

Vzkaz od L

Na plastovém disku, který MP naštěstí dokázal bez problémů přehrát, si – teď už po cestě k sídlu Nenasytných – agenti prohlédli vzkaz, který jim zanechal L. Dvacet tisíc let se na nosiči přece jen podepsalo; zprávy byly poničené, místy zbývaly jen útržky. Nicméně něco málo z toho přece jen přečíst dokázalo:

• s časem se to nemá tak, jak tvrdí Pegasus. Čas neplyne stále vpřed, nevrací se do determinovaných kolejí. Změnami v čase lze významně změnit běh dějin k vlastnímu prospěchu;
• Hlasový záznam od Alfy, který K vzkazuje, ať dá pozor na sebe a na Trojku;
• Videozáznam paměti MP zastrčené v zapomenuté polici někde na základně Pegasa.

Zprávy otřásly všemi – nejvíc snad ale MP. Zatímco do té doby mu nebylo dvakrát příjemné (pokud androidům něco může a nemůže být příjemné), že se mu K hrabal v ovládání; pohled na vlastní paměť jím ale otřásl. V té chvíli poprvé pocítil, že možná nechce dělat všechno tak, jak to v sobě cítí naprogramované.

U Nenasytných

Oslava u Nenasytných byla velkolepá. Asi tak, jako když se sejde dvacet pološílených motorkářů, kteří udělají cokoli, aby aspoň na chvíli unikli z té noční můry, ve které žijí, přidá se k tomu spousta pofidérního alkoholu se spoustou procent, páleného z bůhvíčeho, a jedna velká vatra uprostřed bývalého státního úložiště benzínu. V motorkářské osadě to bylo zajímavé – jen holt o nějakém cestování v čase nebo třech chybějících bratrech se nikdo moc nechtěl vybavovat. A jako obvykle, každý z agentů to řešil po svém: Sára šla vyzpovídat do parní lázně místní ženy, MP se nenápadně, ve stále větších a větších kruzích, potloukal po okolí, K udržoval historkami u ohně bujaré veselí, a profesor Eburhardt se obrnil opiovým doutníkem a šel si popovídat s náčelníkem klanu, Sedmi statečnými slunci. A co se týče Sviště, ten… zmizel.

Ukázalo se, že před nějakou dobou objevili Nenasytní jakéhosi cestovatele, ze kterého se vyklubal cestovatel s moclipak užitečným přístrojem. Prý to dokáže posílat lidi zpátky v čase. A vzhledem k tomu, že Sedm statečných sluncí i přes svůj děsivý vzhled nebyl nejhorším velitelem, jakého Nenasytní kdy měli, a věděl, že benzín dochází a brzy nastanou mutanti a bída, pojal velkolepý plán: odešle všechny své lidi do minulosti, do dob před velkou pohromou, kdy jídla i pití byla všude hojnost. Jen holt, jak zjistit, že ten tajemný poutník nelže? Sedm statečných sluncí tedy zvolil tři „dobrovolníky“, se kterými měl mimo jiné i nějaké nesplacené účty, aby se nechali odteleportovat zpátky v čase a pak podali zprávu, až se vrátí do současnosti. Jeden z nich zemřel a druhý se ztratil – ale ten třetí, ten dorazil předevčírem a tvrdí, že to funguje. Je tedy načase poslat celý kmen zpátky v čase… A s těmito slovy se bodrý náčelník Nenasytných sesul k zemi jeho chrápání se brzy začalo rozléhat ztichlým táborem.

Muž z Hůrky

Ráno moudřejší večera – o to víc, že se družinka trochu rozutekla. Dopoledne je ale všechny našlo na korbě náklaďáku (ze kterého K rychle shodil kohosi, s kým strávil noc), jak se pokoušejí nenápadně vyjet. Poté, co MP našel generátor elektřiny na lidský pohon (Nenasytní své zajatce dokázali zabavit), ze kterého se táhly dráty kamsi pryč, nebylo, proč dále čekat – na konci drátů se nachází jejich cestovatel v čase a klíč k tomuto politováníhodnému nedorozumění. Jen Nenasytným se moc nelíbilo, že jejich hosté už odjíždějí, měli s nimi jiné plány… stejně jako s těmi barely benzínu, které se vezly na korbě auta. Dost pravděpodobně by našli i uplatnění pro motorky K a profesora, nehledě na všechnu tu ostatní skvělou technologii, kterou s sebou jejich hosté měli. Odjezd byl tedy krušný – a vyřešili ho jen tak, že nechali uprostřed tábora jeden naprasklý barel. Protože lepší nějaký benzín v hrsti, než spousta benzínu na korbě… nebo ne?

Rychlý odjezd měl jen jeden háček: od předchozího dne nikdo neviděl Sviště. A pak, jakmile projeli branou, naskytl se jim nevídaný pohled, který toto zjištění zaplašil (a více) – v kleci houpající se nad branou neseděl Svišť jeden, ale hned dva.

Nebyl čas zjišťovat, co se děje. Oba Svišti skončili na korbě, kde si vzájemně nepřestali jít po krku, dokud MP s autem nezastavil ve stínu háje na uhel spálených stromů nedaleko Hůrky, kam mířily jak dráty, tak jejich kroky. A ani poté se záhada nevysvětlila. Ani jeden Svišť si nic nepamatoval, jen to, že byl na obhlídce tábora. A oba si byli zatraceně jistí tím, že oni jsou ten jeden pravý Svišť, nikdo jiný. Rozhodně ne ten druhý, co si je se syčením měří z protějšího konce korby.

Nezbývalo nic jiného, než se vydat do nitra Hůrky. Nenasytní hlídkující u vchodu se nechali 

přesvědčit, že naše agenty posílá Sedm statečných sluncí, a než se kdo nadál, ocitli se uvnitř Hůrky ve starém vaultu. V jedné z místností pak našli připoutaného nikoho jiného než profesorova dobrého přítele, Nikolu Teslu.

Ukázalo se, že Tesla vynalezl vlastní stroj času, ale že je značně nespolehlivý. Dostal se s ním i do těchto časů, kdy se objevil přímo tady, v nitru Hůrky, a stroj se tu… zasekl. Funguje tedy dál, dokáže ale jen teleportovat lidi, sám se nepohne, je zaseknutý dvěma stěnami ve vaultu. Bohužel pro Teslu na něj narazili Nenasytní, když se vydal do okolí hledat pomoc, a přinutili ho stát se součástí jejich velkolepého plánu přesunu všech motorkářů do minulosti. Jejich poslední pokud byl dopoledne jeden ze Svišťů, kterého sem, lapeného, přinesli ožralí Nenasytní.

Protože přívod elektřiny, která pohání stroj času, je přerušený (MP v táboře přestřihl dráty), použijí agenti na zprovoznění stroje času cesium, které Svišť našel pod hrází. Podaří se jim poslat do minulosti jednoho ze Svišťů (aby zůstal jen jeden), a pak poslat do nějaké přátelštější minulosti i Nikolu Teslu. Stroj času nakonec zničí – a než se nadějí (a naštěstí i předtím, než se k nim skrz zavřené dveře vaultu dostanou rozlícení Nenasytní) se časoprostor zavlní a oni se ocitnou zpátky v železobetonové kostce základny Projektu Pegasus.

Projekt Pegasus: Vymazané zápisy z černé skříňky

Hráči hrají skupinu agentů, kteří pracují pro časokorporaci Projekt Pegasus. Ta je vysílá do různých časů na mise, které mají zvrátit nežádoucí běh dějin.

*

Briefing před výjezdem na misi do minulosti.

Velitel: "Nebudete s sebou brát nic, co se do daného času nehodí! Nesmíte po sobě zanechat stopy!"
Svišť, pravěký člen týmu: "Velitel nebát. Svišť všechny stopy zahladit."

*

Člen týmu: "A taky bychom chtěli místní měnu. Radši víc než míň."
Provianťák: "Není problém. Tady máte balíček koření a cihlu soli."

*

Po nepříjemné noci strávené ve strašidelném hostinci uprostřed lesů se nikomu moc vstávat nechce. Android, který je také členem týmu, ale ví, že vstávat se musí.

Android: "Crrr, crrr, vstávat, budík, hahaha, humor!"

*

Svišť jede do 19. století převlečen za fotografa.

Provianťák: "Tady máš foťák a tohle je stativ. Takže roztáhneš ty tři nohy a foťák dáš nahoru."
Svišť: "Šlo by... každá noha hrot?"
Provianťák: "No, asi jo. Proč?"
Svišť: "Pak Svišť mít tři oštěp."

*

Hráč představuje svou postavu jako "postaršího profesora". Prý je mu "tak pětačtyřicet."
"To ne!" zařve půlka hráčů. "To přece ještě není 'postarší'!"