Kapitola třináctá: Lásky jedné čupakabrásky

Městečko, ve kterém koleje končily, bývalo zřejmě kdysi živým místem na trati, plném železničních dělníků a lidí, co sem utekli začít nový život. Pak se ale něco stalo a město zůstalo opuštěné – a pár metrů kaňonu, který prosekali západním směrem do skal, bylo poslední prací na nedokončené železnici. Pumpa na nádraží ale kupodivu fungovala, takže se skupinka rozhodla, že tu pár dnů zůstane, doplní vodu a uhlí, a začne vymýšlet, kde sehnat Čupíkovi společnici.

Se západem slunce se však celé město od základů změnilo. Ze zaprášeného salonu se začalo ozývat piano (Rudyho, který se tam vydal zkontrolovat stav whisky, to trochu překvapilo), od kováře se začalo ozývat bušení kovadliny, v domech se rozžehla světla a ulice se naplnily lidmi. Všichni si dělali svoje, jako by byl bílý den, a vůbec je nezajímalo, že jejich životní režim je poněkud neobvyklý – ani to, že mají roztrhaná hrdla, prokousnuté šíje nebo prostřelené hlavy.

Nádražák přišel zkontrolovat nový vlak (druhdy South Pacific, po událostech předchozího dne nově přetřený na hnědo). Strojvůdce i topič (brzdař se dávno vypařil) se choulili vyděšeně v koutku, takže dokumentaci vyřídila Rose. Gina se při té příležitosti přednosty zeptala, proč má roztrhané hrdlo – a do té doby přátelsky naladěný ajznboňák se na ni podíval, jako by ji chtěl roztrhnout, pak se s velkým sebezapřením ovládl a předstíral, že ji neslyšel. Goblinka se neměla odvahu zeptat znovu, a místo toho se vydala do saloonu pro Rudyho.

Rudy ale mastil s pár muži (čti: kostlivci v různém stadiu rozkladu) karty a odmítl se nechat vyrušit. Gina to užuž chtěla vzdát a vydat se zpátky, když tu náhle si všimla, že nahoře na schodech stojí goblinka v bílých šatečkách. Vyzývavě se culila a o jejím živobytí nemohlo být pochyb; Gina se rozhodla, že se z ní pokusí dostat, co se tu stalo. Goblinka na její žádost, „že si chce jenom povídat“, protočila oči, nechala si zaplatit a zavedla ji do svého pokoje. Při jakékoli zmínce o své prostřelené hlavě ale propukala v nespoutanou zuřivost, takže ji Gina nakonec přivázala k posteli. Dostala z ní, že se prosperující městečko rozhodlo, že chytí čupakabru, která údajně pobíhala někde kolem, a prodá ji za velké peníze na východním pobřeží; přivolávací kouzlo, které odkoukali od Komančů, se ale nepovedlo, a rozlícená čupakabra roztrhala, na koho přišla. Goblinka samotné se zastřelila, aby tomuto osudu unikla.

Obyvatele pohřbili dělníci, kteří přijeli doplnit stavy na stavbě železnice; když viděli, co se s městečkem stalo, odjeli a už sem nikdy nevkročili. Úplnou náhodou, aniž by to tušili, ale hřbitov založili na starém indiánském pohřebišti… a co to znamená, to každý dobře ví. Od té doby pokračují obyvatelé v každodenním životě a na to, co se ve skutečnosti stalo, nemyslí – a nesnášejí, když se je na skutečný stav věcí kdokoli pokusí upozornit.

Skupinka se rozhodne kouzlo reprodukovat. Rose zaloví v paměti a vybaví si, že o něčem podobném kdysi psala článek – jen je potřeba lidské „oběti“, na kterou se čupakabra naláká (s trochou štěstí by se jí ale nemělo nic stát). Ta čest připadne Charliemu, který sice trochu váhá, protože jeho Příručka správného dobrodruha o ničem podobném nepíše, ale nakonec se nechá přesvědčit. Čupakabru se opravdu podaří ulovit (i když u toho praskne jedna struna na Ginině harfičce) a zavřít do kamenné klece, kterou Rudy vykouzlí ze země; pak ji naloží do klece k Čupíkovi a vydají se zpátky. Na poslední chvíli ještě obejdou s Holí pravé podstaty všechny mrtvé a dají jim zasloužený klid.

Celá záležitost má drobný háček. Nezdá se, že by si Čupík s Čupicí nějak zvlášť rozuměli a skupinka usoudí, že jim je potřeba dát trochu prostoru a soukromí. Naštěstí projíždějí pouštěmi na americkém Jihozápadě, kde je spousta větrem vymodelovaných kamenných útvarů, tvořících přírodní bludiště. U jednoho takového zastaví a s Rudyho pomocí z něj udělají uzavřenou arénu. Čupakabry do ní na noc vypustí a jdou spát – spánek jim ruší jen vzdálené dunění indiánských bubnů, které ale zmizí tak rychle, jak se vynoří.

Rudy si navíc vyhlédne několik hektarů pozemku okolo tratě, které chce po návratu koupit, založit na nich palírnu a vyrábět speciální místní pálenku.

Druhý den se obě čupakabry nechají pokojně naložit do vagonu a usnou, stočené spolu do klubíčka. Lokomotiva se trhaně rozjede a z kabiny se ozvou hlasité nadávky. Jednoruký trpasličí topič (který býval do nehody, která ho připravila o paži, skvělým strojvedoucím) začne řvát na lidského strojvůdce, jak to ten vlak řídí, a jak to, že se mu všechno, co ho o vlacích za těch posledních pár dnů naučil, vypařilo z kebule. Skupinka se na topiče rozhodne použít Hůl pravé podstaty, která ho (naštěstí – ono u toho žezla člověk nikdy neví…) promění ve statného trpaslíka s oběma rukama, který se šťastně chopí řídící páky.

Gině nedá spát bubnování z předchozí noci a pořád má pocit, že něco není v pořádku. Přiměje Rudyho, aby se z lidského strojvedoucího pokusil vytáhnout, jak to, že zapomněl všechno o řízení, ale Rudymu přijde všechno v pořádku. Gina se tedy jde podívat do brzdného vagonu, jestli tam náhodou není někdo nepovolaný. Všechno je ale v pořádku – dokud se neotočí a neuvidí za sebou lidského strojvedoucího, který se ji pokusí shodit z vlaku dolů. V potyčce se úsilím přestane soustředit a ukáže se, že to je ve skutečnosti proměněný Viktor. Gině se mu ale podaří s kousáním a škrábáním utéct a shodí ho na koleje místo sebe.

Po několika dnech dorazí bez dalších zádrhelů do New Yorku. Zatímco ostatní hledají nejlepší dopravu zpátky do Evropy, Gina se vydá ohlásit Thomasu Maineovi splněný úkol. Překupník kdysi slíbil, že když se jí podaří zajistit, aby Thomas, Viktor a Luke zůstali na Divokém západě, zařídí jí mezi dětmi ulice na Coney Islandu dobré postavení. Slovo sice splní – ale takovým způsobem, že je na tom Gina hůř než kdy dřív. Nejen, že je gobliní přivandrovalec; teď je i „mazánek starýho Mainea“.

Když pak navíc zkoumá tajemnou kouli, kterou našla v poštovním voze, ukáže se, že je to způsob, jakým se oni tři lapkové dorozumívali právě s Mainem. Starý překupník totiž dostal na Čupíka také zálusk – najal tedy ony tři lapky, aby mu Čupíka sehnali, a Ginu pak využil k tomu, aby se jich zbavil. Ve světle těchto událostí se goblinka rozhodne, že se vrátí s ostatními do Evropy.

Všichni tedy s oběma čupakabrami nasednou na loď a podaří se jim (i přes drobné zádrhely s Pinkertony) vrátit do Anglie. Uklidněného Čupíka vrátí šťastnému majiteli a Čupici odvezou na statek nedaleko Londýna, kde Rose rozjede chovnou stanici. Rudy zbohatne na texaské pálence a Gina zapadne mezi staré známé na londýnských ulicích...

Kapitola dvanáctá: Vagon pravé podstaty

Tří lapků, kteří se představili jako jejich „průvodci“, se naší skupince nepodařilo zbavit – mermomocí jim chtěli pomoci, a dokonce jim sehnali vlak, ve kterém se na Divoký západ mohli vydat. Pak se ale někam vytratili, a ač to skupince přišlo trochu zvláštní, zas až tolik jim to nevadilo. Gině se jim navíc podařilo nasadit do kožichu zvěda, malé „goblíně pro všechno“, které jí slíbilo, že o jejich krocích bude podávat zprávy.

Spolu s Rudym také Gina podnikla test harfičky v kontrolovaném prostředí. Rudy začal trochu kouzlit a Gina zkoumala, jak se harfička chová. Ukázalo se, že harfička vycítí přítomnost magie v okolí a dokáže na sebe přesměrovat její efekt.

Vlak, kterým se chystají vyrazit do Texasu, je spěšný speciál vypravený společností South Pacific; ta jím posílá poštu a další interní korespondenci zaměstnancům na stanicích podél trati. Za lokomotivou je přistavený vůz s lůžkovými kupé, za ním plošinový vagon s Čupíkem, pak vagon plný whisky, který si prosadil Rudy, pak prázdný dobytčák a zapečetěný poštovní vagon, a úplně na konci vůz s brzdařem. Lokomotiva i vagony vypadají poněkud zašle, ale někdo se je pokusil renovovat tak, že je přetřel nafialovo a všechny opatřil logem South Pacific (až na lůžkový vůz, na kterém nedopatřením zůstal emblém Pacific Union…).

Několikadenní cesta na jihozápad se obejde bez jakýchkoli zádrhelů – alespoň do chvíle, než se vlak dokodrcá do jistého nejmenovaného městečka někde u texaských hranic, a druhý den ráno je ve stanici mrtvola. Nejprve družinka prohlásí, že je nějaký mrtvý místní nezajímá, ale pak se ukáže, že mrtvý muž přijel s nimi ve vlaku. Začnou tedy případ vyšetřovat a na povrch začnou vyplouvat zajímavé věci.

Ukáže se, že společnost South Pacific před několika lety zkrachovala a už neexistuje; strojvůdce, brzdař i topič byli najati přímo na tuto práci a o svém řemeslu toho vlastně moc neví (až na topiče, který jako strojvedoucí přišel při nehodě o ruku a od té doby o práci nezavadil); a co se týče mrtvého muže, nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Strojvůdce si myslel, že patří k Rose a ostatním, družinka zas měla za to, že to je někdo od South Pacific, kdo má veškerou potřebnou dokumentaci.

Rose: A jak tys vlastně dostal tuhle práci?
Brzdař (vzpurně): Jsem nejlepší brzdař z Flinders Street!
Gina: Z té, co se jí přezdívá ulička kapsářů? Ale tam přece žádní brzdaři nejsou...?

Rose zjistí, že část vlaku je psaná na ni a část na jakéhosi pana Blacka, zastupitele South Pacific. Podívá se, kam mrtvý muž z předchozích stanic telegrafoval, aby podal hlášení o pohybu vlaku, a zašle na stejnou adresu telegram o jeho smrti. Zpátky se ale nikdo neozve.

Gina se mezitím bezostyšně vloupe do dobytčáku (který je opravdu prázdný) a do poštovního vozu. V tom jsou pytle s dopisy, při bližším prozkoumání se ale ukáže, že jsou plné slámy a dopisy zakrývají jen horní část. Ve voze se také nachází lůžko a nějaké drobnosti, a Gina objeví jakousi skleněnou kouli na mosazných nožičkách, která zřejmě sloužila jako komunikační přístroj.

Nakonec se ukáže, že tajemný muž z vlaku zemřel v obyčejné hospodské rvačce. Předchozího večera prý byl v místním saloonu, když tu náhle do dveří vešel malý goblin. Místní proti jeho přítomnosti v lidském podniku vehementně protestovali, zejména jeden místní ochmelka známý svou výbušnou povahou. Muž z vlaku se goblina zastal, ochmelka to vzal jako urážku, a v následné bitce ho nešťastnou náhodou zabil.

Gina při zmínce o goblinovi zpozorní. Dlouho už nic neslyšela od svého špeha, tak se jde chvíli ochomýtat kolem lokomotivy a dívat se na všechna možná místa, kde by ona sama někomu nechala zprávu. Místo toho narazí na goblíně samotné, které jí řekne, že v „prázdném“ dobytčáku se ve skutečnosti pod ochranou kouzla skrývají Viktor s Thomasem; Luke na ně čeká v místech, kde železniční trať přetíná posvátné indiánské území. Tam se je chystají přepadnout, ukrást Čupíka a přepadení svést na místní Komanče.

Družinka se rozhodne toto nebezpečí vyřešit ihned. Rudy začne magií kamene stmelovat kouzlo v dobytčáku a v odpověď se z vagonu ozve indiánské bubnování, kterým se kobold pokouší kontrovat. Vagon se náhle začne vznášet a letět pryč. Rose zašátrá v paměti po starých indiánských písní, které z této oblasti zná, a podaří se jí přitáhnout vagon zpátky na zem. V náhlém osvícení pak družinku napadne, že by žezlo z Kréty (které celou dobu samozřejmě putuje s nimi) mohlo jít použít i na neživé předměty. Rose přiloží Hůl pravé podstaty na dobytčák, Rudy vyvrátí dveře, a z vagonu vykouknou dva býci a jedno malé telátko. Protože pravou podstatou dobytčáku je… být vagonem s dobytkem.

Větší býk se se zařváním vyřítí ven a jakmile vagon opustí, promění se zpátky v trpaslíka Thomase. Po krátkém boji se ho podaří zpacifikovat, a Gina taky dostane do bezpečí malé goblíně-telátko. Viktor chce utéct; když ale vyskočí ven, dostane ťafku žezlem a na povrch vypluje i jeho vlastní pravá podstata – stane se z něj ubrečené dítě, které nikdy nedokázalo naplnit očekávání svého koboldího kmene a muselo odejít mezi lidi, kde předstírá, že je mocným koboldím čarodějem. I tak se mu ale podaří uprchnout.

Lapkové jsou tedy (proteď) vyřešeni a poté, co družinka uchlácholí rozlíceného šerifa („V mojem městě žádný lítací dobytčáky nebudou!“), vyrazí dál. Chvíli debatují, co s uprázdněným vagonem, pak se do věci ale vloží Gina, nažene do něj dvacet myší, a „stádo“ prodá i s vagonem místnímu překupníkovi dobytka Zjizvenému Jackovi.

Pak družinka nasedne zpátky do vlaku (lehčího o dobytčák a značnou část sudů s whisky, které se Rudymu podařilo v průběhu cesty zkonzumovat) a vydá se dál, na místo, kde je má přepadnout Luke – s tím se totiž chtějí vypořádat také. Plánované místo přepadení se nachází hned vedle jediného zeleného pahorku na míle daleko, kde je zřejmě jeden z mála pramenů, co se v místní poušti nacházejí (není divu, že se jedná o posvátné místo). Nastane přestřelka (velice jednostranná, protože Rose, Rudy ani Gina s sebou – trochu nedomyšleně – nemají střelné zbraně) se odehraje za účasti místního kmene Komančů, rozzuřeného Zjizveného Jacka, kterému se už podařilo zjistit, co jsou jeho krávy zač, a dorazivšího Lukea, kterého nečekaná situace poněkud překvapí. Nakonec se ale Jacka podaří uchlácholit, Lukea zpacifikovat a Indiánům ujet… a dokonce při vší té mele ani neuteče Čupík.

Navečer dorazí vlak na konec cesty – a to doslova, protože koleje dále nevedou. Zastaví na nádraží v opuštěném městečku, mezi jehož polorozpadlými domy není ani živáčka. Jen nad kopcem se rozkládá hřbitov… Na tak malé město opravdu velký hřbitov…

Kapitola jedenáctá: Vzhůru na Divoký západ!

Za Rose přijde s průvodním listem trpaslík Rudy Stonehammer, který je Markovým bratrancem. V dopise Mark Rose svého příbuzného doporučuje, potvrzuje jeho kvality a dodává, že jí jistě při té „americké záležitosti“ přijdou jeho schopnosti vhod. Také zmiňuje, že bratránek je magicky nadaný a má silný vztah k alkoholu, takže by Rose mohl posloužit jako „Rudý Rudy s Evelyn v jednom“. 

A čím vy se tedy vlastně živíte?

No, já se trochu zajímám o magii.
Tak to nemůžete být Markův kamarád! Natožpak příbuzný!

Rose naprosto netuší, o jakou americkou záležitost se jedná. To se ale brzy vysvětlí, protože zatímco sedí s Rudym v salónu a nezávazně konverzují, zazvoní jistý muž ve výstředním oblečení a silným francouzským přízvukem. Chce Rose s Rudym najmout, aby jeho svěřence dopravili do Ameriky a pomohli mu tam najít ženu jeho srdce.

Po chvilce dohadování se ukáže, že svěřenec není tak úplně člověk, ale čupakabra. Majitel ji zakoupil jako mláďátko v Bělehradě od jakéhosi transylvánského gentlemana (představil se tehdy jako Sergej Anastajevič) a dlouhá léta byl klid. Teď ale na dvanáctiletého Čupíka přišla puberta a stal se agresivní. Veterinář specializující se exotická zvířata jeho majiteli poradil, že se chlapec potřebuje vybouřit – a že by mu tedy přišla vhod samička.

Odměnou za to štědrý muž přislíbil, že Rose zasponzoruje příští expedici a bude samozřejmě hradit veškeré náklady spojené s touto cestou. Pro Rudyho je motivací už jen to, že americká whisky chutná jinak než ta evropská.

Celá situace má samozřejmě háček. Na Rose dostal majitel čupakabry kontakt, protože nechtěl mít nic společného s britskými úřady. Rose po svém nedávném odchodu z Klubu dobrodruhů proslula jako trochu podvratný, jeden by až řekl anarchistický, americký element.

Víte, je potřeba naprostá diskrétnost. Import i export těchto sviřatko je přísně regulován britskou vládou. A já, když jsem si ho nechával dovézt, jsem proclil slony, ale Čupíka ne. Když k nám přijde kontrola, říkáme, že to je muž v masce. Takže, vy chápat – naprostá diskrétnost!

Rose s Rudym zakázku přijmou a druhý den se jdou na čupakabru podívat. Je připravená k naložení na parník Král Louis, a když se jí Rudy pokusí nakrmit, málem nevyvázne z klece živý. Raději tedy majitele přesvědčí, že s nimi má poslat dva krotitele, kteří se v cirkusu (z majitele se totiž vyklubal ředitel cirkusu) o krmení čupakabry starají.

Plavba na zaoceánském parníku probíhá celkem klidně. Ukáže se, že je to takový luxusní způsob, jakým mohou za oceán cestovat ne-lidé, tedy skřítci, elfové, trpaslíci a podobně. První třída je rozdělena do několika částí, a v každé z nich jsou kajuty vybavené podle gusta té které rasy – lesní kajuty pro elfy, industriálně vybavené kajuty pro trpaslíky, kde se ozývá uklidňující dunění lodních motorů, a podobně. Celý podnik vedou Francouzi, kteří v britské rasové segregaci vycítili obchodní příležitost.

Jediná událost, která trochu rozvíří několikatýdenní plavbu, nastane, když se do skladiště, kde je umístěna klec s čupakabrou, dostane jakási malá holčička, která si chce s příšerou mermomocí hrát. K údivu jak Rose, tak Rudyho, kteří holčičku ve chvíli, kdy přistoupila ke kleci, měli za mrtvou, jí ale čupakabra neublíží a opravdu si spolu začnou hrát s míčkem. Rose si vybaví starou indiánskou píseň na uspávání čupakaber a podaří se jí holčičku dostat pryč ­– pak si ale také uvědomí, že čupakabry mají údajně slabost pro děti. Pověsti o tom, jak nějaká čupakabra vysála stádo krav, se občas zmiňovaly, že všechna telata po těchto útocích zůstala kupodivu netknutá (i když, samozřejmě, poněkud traumatizovaná), a evidentně se to vztahuje i na lidská mláďata.

Parník se tedy blíží k americkému pobřeží, kde ale není všechno ani zdaleka takové, jaké by mělo být…

Když před několika měsíci Rose – tehdy ještě spolu s Markem, Evelyn a Rudým Rudym – opouštěli Skotsko, bylo to bez goblinky Giny. Ta byla totiž tak nadšená z toho, že našla jiného goblina, který ji zasvětil do tajů goblinské mechaniky, že ve Skotsku zůstala. Když pak její nový přítel, francouzský goblin Jeremy, začal fantazírovat o tom, jak se v Americe dá snadno získat půda, a že goblini potřebují samostatný stát, který by si mohli spravovat sami, nechala se touto představou zlákat a odjela spolu s ním do Ameriky.

Velice záhy jí ale došlo, že zakládat v Americe nové státy není žádná legrace a že jí to ani moc nebaví. S Jeremym se rozhádali a rozešli ve zlém, a Gina se přesunula na ulice New Yorku, kde zaplula do starých kolejí. Našla si partičku dalších dětí a spolu s nimi začala opět vesele kapsařit a obírat nic netušící spoluobčany. Její základnou se stal Coney Island, a brzy chytila místní přízvuk promísený argotem všech zemí, odkud do Nového světa proudili přistěhovalci.

Gina se svou partičkou prodávala lup z ulice jistému překupníkovi, Thomasi Maineovi. Maine ale nebyl příliš spolehlivý odběratel. Jednou za čas z neznámých důvodů přestal brát, a pak nastal na Coney Islandu hlad. Skupina výrostků zjistila, že tou dobou kupuje zboží od jakési jiné skupiny, údajně trpaslíků, kteří nechávají ztroskotávat lodě na Long Islandu. Rozhodli se, že to tak nemůžou nechat, a vydali se jim to vysvětlit osobně.

Cesta na Long Island trvala několik dnů. Zrovna se trmáceli k majáku na konci ostrova, když tu náhle se Gině z kapsy ozvala zlatá harfička, kterou s sebou od Londýna poctivě tahala. V tu chvíli se přivalila hustá mlha a oddělila Ginu od ostatních. Podařilo se jí najít maják, zcela zahalený mlhou. Harfička celou tu dobu sama hrála, jako by ji rozeznívalo něco ve vzduchu, a dovedla Ginu až na pobřeží, kde se hádaly jakési tři rozzlobené hlasy. Ukázalo se, že druhá skupina zlodějů vždy magickým rituálem přivolá mlhu, kterou zahalí maják, a nechají viditelný jen jeho falešný odraz, který je umístěn o mnoho příhodněji – nad zubatými skalisky. Přijíždějící lodě pod ním ztroskotají a zloději je pak halasně „zachraňují“, zatímco část z nich u toho loď nenápadně vyrabuje.

To se stane i tentokrát. Zdá se, že harfička na sebe přenesla účinky kouzla, takže loď ztroskotá trochu jinde, než měli zloději v plánu, ale to je nezastaví. Gina se rozhodne využít příležitosti a na rabování lodi se nenápadně přiživit.

Ztroskotaná loď byla samozřejmě zKrál Louis. Rudy s Rose náraz přežijí, v nastanuvším zmatku se ale čupabakře podaří utéct. Rose zorganizuje stopovací výpravu, už s Ginou, která se k nim přidá (se zraněnou nohou, protože rabování dopadlo trochu jinak, než si představovala), a i se třemi „zachránci“ (kobold Viktor a trpaslíci Thomas a Luke). Kobold je výborný stopař a jakmile zjistí, že jdou po čupakabře, chce se akce za každou cenu zúčastnit.

Čupík po cestě roztrhá a vysaje tu část „zachránců“, která šla rabovat. Narazí i na Ginu, ale nechá ji jít…

Po špatném hodu.

GM: Ten temný stín se zarazí kousek od tebe, začuchá a začne se k tobě blížit. Ze tmy se vynoří strašlivá příšera, které ze zubů kape krev…

Hráč: Eh, tak přehazuju a používám aspekt „Goblinka“. Goblini totiž nesmrdí… Teda, chci říct, že jsou studenokrevní a nejsou cítit krví! Jinak samozřejmě smrdí hrozně.

Skupinka čupakabru dostopuje do stodoly nejbližšího statku, kde si pochutnává na krávě. Rose ji zpěvem opět uspí, Rudy vyčaruje z kamenné podlahy provizorní klec tvořenou kamennými ostny, a pak se jim podaří společnými silami uklidnit rozzuřeného farmáře, který ­­­– jako správný americký redneck – nesnáší Francouze, nesnáší Indiány, nesnáší většinu ne-lidí, a nesnáší, když mu někdo cizí lozí po pozemku.

Farmář: Tak ta kravka, to bylo nejmíň pětatřicet doláčů.

Rose: Berete franky?

Druhého dne pak vyrazí směrem k New Yorku. Tří „zachránců“ se jim úplně nepodaří zbavit, protože chtějí jít mermomocí s nimi, stejně jako Monsieur Charlie, nadšený dobrodruh a spolucestující z parníku.

Gina se rozhodne, že výprava na Západ je zajímavější než život na ulici, a na odchodu si ještě domluví kšeft s Thomasem Mainem. Pokud se jí podaří zařídit, aby Viktor, Thomas a Luke na Divokém západě zůstali, nevraceli se do New Yorku a nechtěli třeba Mainea vydírat tím, že nepřímo pomáhal rabovat lodě, zařídí jí po návratu dobré živobytí.

Kapitola desátá: Upíři a krysy

Ágnes byla zrovna na odchodu z Klubu dobrodruhů, aby stihla svou domluvenou schůzku s Ianem Farrellem, když tu za ní přiběhl rozzuřený sir Levsky, tajemník klubu, který měl na starosti jeho administrativní záležitosti.

„Poslyš, Ágnes,“ začal. „Z Klubu právě odešla Rose McGregorová, a tvrdí, že to je proto, žes ji napadla! Podala na tebe stížnost! Musíme to prošetřit, a opravdu z toho nemám radost. Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co se tam stalo?“

Ágnes se ho podaří odpálkovat a odložit na později a vydá se do Farrellovy rezidence. Jako jeden z členů Rady Jejího Veličenstva pro věci magické je Farrell obratný politik, a mezi jeho (celkem pokrokové) názory patří i to, že si je potřeba naklonit prostý lid. Proto koná třikrát týdně „otevřené dopoledne“, kdy přijímá návštěvy, a přijme tak i Ágnes. Ágnes mu řekne, že přináší zajímavé zprávy, a popíše mu existenci hlohovice a kde najde doktora Warringtona, který ji vyrábí. Farrell je touto zprávou značně potěšen, i když se to pokusí nedat najevo, a zdá se, že prozatím zapomněl, že svou společnici z předchozího večera (která byla nalezena oslabená a zhroucená v rohu jedné chodby) viděl naposledy právě v přítomnosti Ágnes.

Mise splněna – Ágnes se vrátí do Klubu dobrodruhů a jde na pracovní oběd s Levským, který se domáhá vysvětlení událostí ve Férii. V Ágnesině podání napadla Rose ji. Řekne Levskému, že šlo o jistý rodinný artefakt, který s Klubem nemá nic společného, a který kdysi dávno patřil rodině Báthoryů… a který Rose našla, takže je přesvědčená, že je její. Levský si povzdechne a chce vědět, jak to pokračuje s vyšetřováním – na to mu Ágnes řekne, že je vše vyřešené, že ten, kdo se chtěl dostat do Férie, se tam dostane a co si tam budou řešit mezi sebou, na to stejně lidé nemají žádný dopad. A žádné další děti se v Temži už neobjeví.

Když se jí podaří šéfa zbavit, vydá se obejít pár krámků v pochybných čtvrtích, o kterých vědí jen zasvěcení, a najít věci na rituál hledání.

*

Mark se mezitím vydá do čtvrti Shepherd’s Bush, kam ho odkázal podivný letáček v knize v Královském muzeu. Po delším hledání a ještě delším čekání se dostane ke gnómímu doktoru Heinrichu Stokovi z habsburské monarchie, pro kterého je zkoumání vampirismu osobním koníčkem. Dobrovolně kvůli tomu působí v chudinské čtvrti, aby měl klid, a po nocích pracuje na velkém, dvojitě zaslepeném a replikovatelném výzkumu, na jehož konci by měl stát lék proti kousnutí upírem. Mark po něm chce lék, doktor mu ale slíbí jen to, že ho učiní součástí studie… a Mark dostane placebo (což ale zatím neví).

Poté se Mark vrátí do klubu dobrodruhů, kde po něm Levsky chce, aby mu vysvětlil, co se to v té Férii proboha semlelo. Chce také potvrdit, že pátrání je opravdu u konce a vše je vyřešené, jak říkala Ágnes. To Mark rozhodně popře a odvodí z toho, že Ágnes dala Farrellovi vědět o hlohovici. Protože nikdo kromě doktora Warringtona ji neumí vytvořit (doktor její recept sice nadšeně vykládá všem, kdo si o něj řeknou, ale vždycky mu z toho nadšení – a sklerózy – vypadne nějaká tajná přísada), vyrazí ho Mark varovat… anebo zachránit, podle toho, jak daleko stihl Farrell zajít.

Doma u doktora nikdo není, ale v protější hospodě, kam chodí popíjet tak studenti, tak pracovníci univerzity, si Mark všimne, že Warrington sedí u stolku s jakýmsi velice horlivým človíčkem, který do doktora lije jednoho panáka za druhým a píše si velice podrobné poznámky. Mark zasadí šipku do kuše a vystřelí mu poznámky z rukou a přímo do ohně – a než se kdo naděje, rozpoutá se v hospodě rvačka, během které se Markovi podaří odtáhnout doktora do bezpečí a setřást vyzvědače. Vyrazí do bezpečí Roseina sklepa.

*

Vzhledem k tomu, že tak náhle odešla z Klubu dobrodruhů, měla ten den Rose volno. Vydala se do lázní, kde prohodila několik slov s jakousi unylou dívkou, která pořád mluvila o svém domově v Irsku a měla na krku železný šperk připomínajíc egyptské artefakty, který ji chránil před vílami a skřítky. Byla trochu mimo a dokonce v jednu chvíli omdlela – Rose ji zachránila z bazénu, načež přispěchala její vílí komorná a přes protesty ji odvedla pryč.

Po cestě zpět kočárem ucítila Rose, jak se jí něco hrabe v mysli. Silou vůle se jí podařilo vetřelci ubránit, a dokonce měla v jednu chvíli pocit, že nakoukla do jeho mysli: uviděla temnou sklepní místnost, kde seděl smutný mladý muž, plný žalu, a pak uviděla, jak někde na zelených kopcích stojí ten mladík s onou dívkou, kterou potkala v lázních. Dívka se jej dotkla železným šperkem, mladík se lekl, uskočil a proměnil se v klubko krys.

Rose se vydala zdroj magie hledat. Došla stokami až na místo, které viděla v mysli. Mladý už tam nebyl, ale všude okolo byly krysy, s krhavýma očima a dlouhými, ostrými zuby. Upíří krysy. Jedna z nich Rose napadla, ale ubránila se a odjela domů, připravena vysypat všechny podlahy ve své vile stříbrným prachem.

S příchodem noci se Mark, Rose a doktor Warrington sešli u Rose doma. Tušili, že Ágnes se pokusí získat žezlo (nebo Farrell doktora), a tak drželi celou noc stráž. O půlnoci se rozezněl poplach – někdo magicky zaměřoval něco v domě.

A několik mil jižněji se Ágnes ve svém pronajatém pokojíku spokojeně postavila nad pentagram namalovaný krví černého selete. Věděla, kde žezlo najde.

„Hele, Rose, když máš tak ráda ty vědce… Nechtěla bys podporovat ještě jednoho?“

„Jako ještě navíc k tobě? Co je zač?“

„Je to doktor, moc chytrý a vzdělaný, a léčí upíry. Dělá na ně výzkum. Jenom bychom museli v tom stříbrném prachu udělat u zadních dveří malou skulinku, aby za ním mohli ti jeho pacienti chodit…“

*

Po půlnočním poplachu se celou noc nic nedělo, a tak bylo někdy dopoledne rozhodnuto, že Rose s Markem odvedou doktora Warringtona domů. Protože to nebylo daleko, šli pěšky – a v jedné boční uličce je náhle, zcela nepřipravené, obklopila horda upířích krys. Uprostřed se objevila postava s dlouhými drápy a velkými zuby, které z krhavých očí blýskala potměšilost. Byla to Ágnes a přišla si pro žezlo.

Debata trvala dlouho a byla náročná, a bylo s podivem, že nepřerostla v otevřený konflikt. Ágnes několikrát prohlásila, že chce žezlo ochránit před někým, kdo by jej mohl zneužít, Rose s Markem na to odvětili, že jí nemůžou věřit, a nakonec Ágnes ustoupila s tím, že s tím nemůže nic dělat, a že mají být připraveni, že si ten někdo – ten mocnější upír – pro to žezlo přijde a že s tím nebudou moct pravděpodobně nic dělat.

Pak zmizela.

*

Doktora Warringtona se kupodivu nikdo podruhé už opít nebo unést nepokusil, a nedlouho po těchto událostech se brány Férie opět otevřely. Možná skončilo v Temži ještě jedno dítě, kdo ví, možná s tím měl něco společného starý irský krysí skřítek a jeho lidská láska… to už se nikdo nedozví.

Děti se každopádně přestaly objevovat, a to siru Levskému ke spokojenosti stačilo.

Ze života

/5 aspektů, 37 bodů/

Rose McGregor

Bezhlavý dobrodruh
Známá archeoložka
Američanka
Rusovláska
Hůl pravé podstaty

4 - Prolamování ledů
3 - Staré písně a jazyky
3 - Dýky
3 - Pasti
2 - Hůl
2 - Legendy a báje
1 - Odolnost na magii

/+2 body/

***

Mark Parkinson

Na vše existuje vědecké vysvětlení
Není důležité, jak vypadám
Prcek i na trpaslíka
Vyšetřování má prioritu
Kousnutý upírem

4 - Ohledání místa činu
3 - Kuše
3 - Kabát plný kapsiček
3 - Pitva
2 - Argot
2 - Jedy
1 - Ovládání krys, netopýrů a vlků
1 - Oprsklostí vpřed

/+1 bod/

***

Rudy Stonehammer

Doma všude, kde teče alkohol
Účet v trpasličí bance
Ocelové podrážky
Trpaslík
Houževnatost kamene

5 - Magie kamene
4 - Pouťové triky
3 - Paměť kamene
2 - Hazardní hry
1 - Švec
1 - Jízda na koni

/+1 bod/

***

Gina Deepvale

Goblinka
Kapsářka
Občas se mi pod prsty dějí divné věci
Děcko ulice
Vykořeněná

4 - Nic přede mnou nezůstane zamčené
3 - Kapsářka
3 - Kontakty s podsvětím
2 - Já tu přece nejsem
2 - Sebeobrana
2 - Manipulace s lidmi
2 - Gobliní mechanik
1 - Ostré zuby
1 - Ve městě se zorientuje
1 - Vztah ke zvířatům

Kapitola devátá: Roztržky a rozhodnutí

• Když Rose zjistila, že cestují s upírem (dokonce se dvěma!), nebyla z toho moc nadšená a rozhodla se zjistit, o co tu jde. Následovala svižná a krvavá potyčka, během které se Ágnes podařilo žezlo spolknout, Mark jí ho zase vytáhl z břicha ven, a potutelně se usmívající starý elf Arias jej nakonec, když to vypadalo, že potyčka nebude brát konce, odčaroval se slovy, že jej zase naleznou, až se vrátí do svého světa.

• Rozezlená Rose prohlásila, že s upírkou cestovat nebude, a rozhodně se nebude bavit s nikým, kdo ji podporuje. Práskla za sebou dveřmi a vydala se – když už byla v té Férii – na svatbu své přítelkyně Evelyn. Cestou, poté, co se dobývala na záchod (nebo do klenotnice, podle toho, které verzi budete ochotni věřit), vyslechla rozhovor několika elfských šlechticů. Ukázalo se, že elfští páni schválně udržují zavřené portály, aby se klání o vedoucí pozici nemohl účastnit jeden z nich, který zůstal vězet v lidském světě.

• To samé se dozvěděl Mark a Ágnes od Ariase: jakýsi Ian Craig Cairn Farrell, jeden z elfích pánů (pán Domu olší), upadl u ostatních v nemilost (prý se příliš zabývá lidskými věcmi, třeba jakýmisi technologickými vymoženostmi a podobně). Protože neprozřetelně sídlí v zemi lidí, ostatní elfové spojili svou moc a „zamkli“ ho venku. Jenomže on se zřejmě snaží dostat zpátky dovnitř a mohl by mít něco společného s těmi mrtvými dětmi.

• Mark vyrazí na Evelynin zámek. Ágnes se cestou odpojí, protože slunce stojí vysoko na obloze, a ukryje se v malé jeskyni. Tam najde chumel krys, které se kroutí okolo jedné velké krysy. Ágnes sama přijme polokrysí potvoru a naváže s menšími krysami telepatický kontakt.

• V tom okamžiku se v chodbičce objeví Rose s Evelyn, které na chvíli opustily svatbu, aby ulovily upírku. Evelyn kolem Ágnes, která vypadá v polokrysí podobě dost děsivě, udělá mříž z měsíčního světla, než ji ale Rose stihne zapíchnout, Ágnes vyprchá hlohovice a přenese se zpět do světa lidí.

• To samé se stane později i Rose a Markovi, po krátkém setkání se skupinou elfů vedených Evelyniným nastávajícím manželem, kteří „unesenou nevěstu“ vyrazili hledat.

• Zpět v zemi lidí zjistí Mark, že starý elf poťouchle přidělil žezlo jemu. Poté, co se mu podaří odpálkovat až příliš přátelského komisaře, který mu určitě chce pomoct ve vyšetřování těch chudáků dětí (o kterých do té doby neslyšel), se mu podaří znovu se nechat (byť krátkodobě) ubytovat u Rose. Předá jí žezlo a v noci pověří několik krys, aby hlídaly. Také se mu podaří zajistit audienci u Iana Farrella.

• Ágnes se staví v Klubu dobrodruhů, znovu si opíše runy z mrtvého dítěte, a vydá se za lordem Farrelem, u kterého se jí podaří získat na druhý den audienci. Pak vyšle noční zvěř, aby vystopovala žezlo a zjistí, že se nalézá u Rose v pokoji. V podvečer se ještě jde nakrmit a přichomýtne se na bál, kde je zrovna hostem i Ian Farrell – a protože s sebou má neopatrnou společnici v purpurových šatech, skončí omráčená a bez několika pint krve na sedátku v temném koutě usedlosti. Ágnes pak objeví zvláštní shluk krys, který se velice podobá tomu, jaký viděla ve Férii. Jen se místo „matky krysy“ shlukují kolem něčeho jiného, něčeho tajemného a starého, co Ágnes nedokáže úplně identifikovat. Na krátkou chvíli se jí nad tím podaří získat duševní převahu, pak jí bytost ale proklouzne mezi prsty.

• A protože už tuší, kde by žezlo mohlo být, vydá se pro něj...

• Mark se mezitím, poté, co se mu podaří dopsat protokol, předat žezlo a zbavit se dotěrného komisaře, vydá do knihovny, aby si něco přečetl o vampirismu a možnosti jeho léčby. Přece jen zjistil, že škrábnutí od Godina mělo za následek asi nějakou drobnou nákazu, a rád by se jí zbavil. V několika knihách, které si na toto téma nechá přinést, najde nenápadně vložený letáček, který mu slibuje přesně to: Trápí vás náhlé záchvaty vedra, místy přecházející do pálení až spálení pokožky? Objevila se u vás náhlá a nevysvětlitelná alergie na česnek a stříbro? Chodíte poslední dobou stále méně a méně radši do kostela? Pomůžeme vám! 5 Wormholt Rd, Shepherd Bush, ptejte se po Dr. Stokovi.

• P.S. A Rose slavnostně vystoupí z Toho druhého klubu dobrodruhů.

Kapitola osmá: Vyplavila to Temže

Ten druhý klub dobrodruhů, organizace, která do svých řad přijme opravdu, ale opravdu každého, má k prošetření nový případ. A komu jinému jej svěřit, než ozkoušené skupince… respektive těm, kdo z ní zbyli?

A tak protože Rudy si vyřizuje nějaké záležitosti v docích a Evelyn se má v létě vdávat, padla zodpovědnost za nový případ na Rose a Marka Parkinsona. A protože nedávno přibyla do Klubu nová posila z Rumunska, tichá dívka Ágnes, naskytla se tu i jedinečná možnost, jak ji nechat pod dohledem zkušenějších dobrodruhů ukázat, co v ní vězí.

Sir John Levsky, satyr, na kterého padla toho dne nepříjemná povinnost zařizovat administrativní záležitosti Klubu, vysvětlil Ágnes a Rose (a taky Markovi – když se tedy jednomu z Roseových doktorandů konečně podařilo probojovat se k němu do laboratoře), o co jde.

„Kdes byl, Marku? Už tu na tebe čekáme hodinu!“
„Nějak jsem se nemohl dostat z laboratoře. Honil jsem tam krysu!“
„Krysu? V mém domě žádné krysy nikdy nebyly! Teda… dokud ses tam nenastěhoval ty. Ach jo.“

Šlo o následující: V Temži se našla tři dětská těla, pokrytá starým elfským písmem a prázdná, dutá. Jako by z nich někdo vyndal vnitřnosti a nechal jen kůže. Jedno tělo pověrčiví dělníci spálili hned po vytažení na nábřeží, druhé se dostalo do rukou nočním elfům, kteří jej odnesli svému pánu, Arthuru Connachtovi, a třetí je v Klubu dole v pitevně. Chtělo by to zjistit, co se to tu sakra děje – a možná dřív, než se tu těch těl objeví víc.

A mimochodem… Také se posledních pár dnů nedá procházet do Férie. Portály jsou zavřené. Sem tam se to stane a bývá to dočasná záležitost, tak se uvidí, co z toho bude. Ale to jen, abyste věděli.

Vydali se prohlédnout si tělo – bylo opravdu tak ošklivé, jak se dalo očekávat. Zdálo se, že na sobě má vyryté neustále se opakující větu. Ágnes si ji pečlivě opsala na kus papíru; Mark se s tím moc nepáral a prostě si kus kůže odřízl.

Pak společně vyrazili nejprve za Arthurem Connachtem, který je ale odmítl přijmout. Poté, co je jeho služebná dryáda poslala pryč, rozhodli se proniknout do domu přes zahradu. Rose se podařilo přesvědčit hlídajícího metaře, aby šel uklízet na hlavní třídu, a pak se už jen stačilo vyhoupnout nahoru na zeď a seskočit do stínu rozložitého dubu. Zahrada byla plná slunce a zadní strana domu byla, co by kamenem dohodil – když se k ní ale naše trojice vydala, nezdálo se, že by se nějak zvlášť přibližovala. Po několika desítkách minut chůze pod palčivým sluncem bylo jasné, že tudy cesta nepovede.

Všimli se, že nedaleko se na kamenné sedátko posadil velký bílý kocour. Mark usoudil, že by mohlo jít o strážce zahrady, a tak zapískal na několik krys a požádal je, aby kocoura zabavily. Kocour po něm loupl okem, pohnul packou, jako by chtěl krysy prostým pohybem zahnat – ale ty se náhle začaly chovat zvláštně. Ztuhly, chvíli nehybně stály na místě, a pak úprkem zmizely pryč, jako by je něco volalo. Kocour se naježil. Ukázalo se, že se jedná o samotného Arthura Connachta, který se nechal po chvíli přesvědčit, že dobrodruzi přišli v dobrém a že by jim mohl ukázat druhé nalezené tělo. Zdálo se, že i chování krys ho trochu znepokojuje – údajně jimi proběhla vlna nějaké mocné magie.

Dětské tělíčko, které měli v opatrování noční elfové, vypadalo stejně jako to první. Rose se podařilo rozluštit, že text, kterým jsou těla popsána, je zaklínadlo ve staré elfštině, které cosi otvírá; ani Connacht ale staroelfsky neuměl, tak je poslal za dryádou Aéthé, o které se říká, že si pamatuje zrod světa.

Skupinka se cestou stavila u známé brány do Férie v Hyde Parku a potvrdila si, že je opravdu zavřená – hlohový keř vedle ní, kouzelná rostlina umožňující průchod mezi světy, navíc pomalu usychal.

U Aéthé – na jejíž palouček je podzemní chodbou ústící do hájku na kraji Hyde Parku dovedla dryáda Vrbička –  se dozvěděli, že stará elfština pochází ještě z dob, kdy svět lidí a skřítků byl jeden. A také, že je to nebezpečná řeč, protože její slova mají vlastní vůli a chce to opravdu velkou moc, aby je byl člověk schopen donutit dělat opravdu to, co chce. Aéthé nebyla ráda, že se v její říši zaklínadlo vůbec objevilo a mávnutím ruky je smazala z papíru, který jí Ágnes ukazovala. Pak je vyponklonkovala pryč, a až zpátky v Londýně zjistili, že sídlo dryád je ve Férii, takže na podzemní průchod se uzavření portálů zřejmě nevztahuje. Už ale bylo pozdě – tento průchod byl uzavřen také.

Rose si vzpomněla, že do Férie se dá přenést i hlohovicí, pálenkou vytvořenou z hlohu. Popíjení hlohovice mělo určitou výhodu a určitou nevýhodu – člověk si sice musel udržovat hladinku, aby ve Férii vydržel, ale zase se na něj (alespoň co ukázalo těch pár dosud provedených pokusů) nevztahovala časová disociace tak obvyklá při putování do země víl. Jinými slovy: při cestování s pomocí hlohovice vám nehrozilo, že se do světa lidí omylem vrátíte o sto let později.

Hlohovici vyráběl Rosein kolega z katedry chemie, doktor Charles Warrington. Podělil se o své zásoby a než se nadáli, stáli pod modrou oblohou ve Férii.

Vydali se k nejbližšímu městu a cestou minuli portál z Hyde Parku, ale z opačné strany. Zde, ve Férii, měl tradiční podobu menhirového kruhu (ne jako v Londýně, kde ho na počátku 19. století „zamaskovali“ za romantickou zříceninu). Ani zde nešlo portálem projít; když o něj ale Mark zavadil kusem železa, který mu koukal z kapsy, vzduch mezi menhiry začal vibrovat a uprostřed se objevila matně viditelná síť pečeti, označená znakem jelena s ulomeným parohem.

Skupinka pokračovala dál do města, kde bylo rušno – konal se tu trh a ulice byly vyzdobeny prapory se známým symbolem jelena. Ukázalo se, že jednou za pár let se elfské dvory dohadují o to, kdo bude dalších několik let nominálně vládcem a rozhodčím sporů, a že tato událost právě nastala. Pán tohoto města se klání účastní taky, a celou záležitost provází řada her.

Rose ukradlo nějaké elfské dítě váček s penězi a když si pro něj šla, strhla na sebe pozornost městské stráže. Po výslechu v předzámčí se skupinka dostala k tomu, proč do Férie přišli, a ukážou veliteli stráže Malkasovi cár kůže se zaklínadlem. Toho staroelfské zaklínadlo, zdá se, vyděsí; a protože incident s kapsářem už byl víceméně vyřešen, odvede je za dvorním rádcem místního vládce, starým Ariasem.

Arias prohlásí, že než jim pomůže, potřebuje, aby k němu přistupovali s čistou myslí – věděli například, že cestují s upíry? V dlani se mu objeví zářící koule slunečního světla a jak Mark, tak Ágnes, se vrhnou po nejbližším stínu.

To, že Mark možná vyvázl z onoho posledního setkání s větším škraloupem, než by se zdálo, Rose tak trochu tušila. Ale že k nim Levsky přiřadí upírku, to už je trochu moc… A protože Rose upíry ráda nemá, otočí se a s žezlem v ruce vyrazí k Ágnes.

Kapitola sedmá: Boj pod Vyšehradem

• Elektra přišla provést rituál, došlo k boji; rituál se nepovedl, ale upírka utekla. Získali z ní ale místo, kde sídlí ten, pro kterého celý rituál provádí.

• Na hluk na Výstavišti byla upozorněna policie – zatímco Evelyn chytala upírku po Stromovce, ostatním se podařilo dostat do vězení a být předvedeni k výslechu. Trvalo to celý zbytek noci, potkali se až druhý den doma.

• Druhý den navečer se družinka vydala prozkoumat adresu, kterou dostali od Elektry. Dostali se do katakomb pod Vyšehradem; ukázalo se, že tam má sídlo Olivier Godin, mocný upír, který si dělá zálusk na ovládnutí celé střední Evropy.

• Godin si chtěl podmanit i upíry, kteří s ním nebyli pokrevně spřízněni. Dozvěděl se o existenci žezla a napadlo ho, že by to mohl být zajímavý způsob, jak ostatní upíry „po dobrém“ přimět ke spolupráci. Jenomže se ukázalo, že žezlo mohou ovládat jen trpaslíci, pokud by se nenašla koruna, která moc ovládnutí přenáší i na ostatní.

• Korunu se Elektře rituálem podařilo dostat ze sochy Bruncvíka.

• Družince se tohle samozřejmě nelíbí, probojují se z krypty ven a podaří se jim utéct spolu s korunou. Rozzuřený Godin ale Marka na útěku kousne.

• Než odjedou, staví se Mark u Chleboráda na Karláku, dá mu trpasličí korunu a seznámí ho s Tobiášem Johanem. Setkání dopadne dobře, Tobiáš dojde klidu, když pohovoří s místním králem, a dobrodruzi odjedou posledním nočním vlakem z Prahy pryč (i s žezlem)...

Kapitola šestá: Odposlechnuto na Koňském trhu

• Všichni se sejdou u Marka na pokoji, kde zpovídají Tobiáše Johanna. Ukáže se, že Tobiáš zřejmě, s největší pravděpodobností, zastával za svého života funkci jakéhosi dvorního čaroděje, ačkoli to vehementně popírá. Vypadá to ale, že právě jeho slova, recitování a zpěv pomohly kdysi trpasličím kovářům vytvářet kouzelné artefakty.

• Evelyn také naváže kontak s duší člověka, kterému patřilo tělo předtím, než do něj Elektra vzbudila Tomáše Johanna, jakéhosi Lukáše Nowaka, dělníka, který si rád dal do nosu. Vypoví skupince, že ho po cestě domů z hospody přepadla a "klepla" jakási tmavovladá žena, a pak šťastně zmizí.

• Skupinka se vydá na Koňský trh, kde chtějí najít něco na zub. Tobiáš nadšeně zamíří ke stánku, který si na tržišti vztyčili trpasličí kováři, Petr Kamenovič Kamenský a Vacek. Chce po nich, aby ho odvedl k trpasliřímu králi a i jinak je všemožně uráží, čemuž se mark pokusí zabránit. Ukáže se, že trpaslíci se o starých trpasličích pověstech bavit nechtějí, ale Vacek potají pozve Marka do hospody U železného srpu v pražském podhradí, kde by se prý mohl dozvědět něco víc.

• Skupinka se rozdělí. Mark se vydá do hospody v podhradí, kde je svědkem plánování trpasličího povstání proti vydřidušským majitelům továren. Potká tam také vůdce povstání, odboráře Františka Ladislava Chleboráda, kterého mají, zdá se, všichni v úctě.

• Rose se vydá získat podporu místní pobočky Klubu dobrodruhů. Neboť je VIP členkou tohoto jinak převážně mužského uskupení, pustí ji dovnitř, ale příliš nákloněni jí nejsou. Po drobné půtce s mladíkem, který má na starosti administrativu klubu se zdá, že od pražského Klubu cestovatelů žádná pomoc nehrozí.

• Evelyn se staví doma, u rodiny, kde bydlí, a uvede se do lehkého transu, ve kterém vidí Elektru, upírku, kterou celou dobu sledují, jak si připravuje potřeby k provedení jakéhosi rituálu. Zjistí také, že Elektra bude rituál provádět u sochy Bruncvíka... u které se ukáže, že je kvůli restaurování odklizená v pražském lapidáriu,

• Rudy vezme Tobiáše na flám. Ten dopadá docela dobře, až na to, že když se trpaslík trochu napije a začne zpívat lidové popěvky, věci, o kterých se v písničkách zpívá, se začnou doopravdy dít. Z Hickety, pickety, my black hen se zrodí slepice Sally, kterou pak Rudy s Tobiášem vyděsí dveřníka paní Walsdorfové téměř k smrti.

• Všichni se sejdou zpátky na bytě a rozhodnou se, že si s Elektrou půjdou promluvit – a že to půjde nejlépe, když si na ní počkají na místě rituálu. Zásobí se dřevěnými kolíky, kříží a podobným náčiním a vyrazí do lapidária, kde se jim – poté, co podplatí podezíravé hlídače rozestavěného Výstaviště – podaří ukrýt a rozmístit pasti.

Anekdoty z Národních listů

Hráči zvažují, jestli si promluvit s duší zemřelého.

Mark: Nekromancie? Ta je přece od obnoveného zřízení zemského zakázána!
Tobiáš Johann: Jo, a já mám navíc hlad.
Evelyn: Tak moment, já na tu duši jednom rychle juknu a můžeme jít na klobásku.

---

Hráč: Půjdeme si promluvit s tou Řekyní... Elektrou... Elektrou... Jak ona se to jmenuje příjmením?
Druhý hráč: Theocopoulos.
Třetí hrač: Prostě "Ta, která obcuje s bohy"

---

Příprava na setkání s upírkou:

Mark: Kdo si vezme jaký kříž? 7A je protestanstký, 8B katolický, někde bych tu měl mít i pravoslavný. Účinnost se vypočítává podle Lorenzovy ekvidistantní rovnice odpuzování. Ale... To vlastně asi stejně nebudete mít čas počítat.

O chvíli později:

Jedna z postav: Počkejte, já tomu nějak nerozumím... Jdeme překazit rituál zákeřné upírky na to jediné místo, kde se dá provést. S sebou bereme žezlo, které k tomu upírka potřebuje, a trpaslíka, bez kterého to nejde. Chápu to správně?!

---

Návrat z flámu.

Dveřník: Vy s sebou máte slepici? Dovnitř zvířata nesmějí!
Rudy: To není žádná obyčejná slepice. To je vysloužilá bojová slepice armády Jejího Veličenstva, speciálně cvičená k ozobávání Indů. Do důchodu šla s hodností seržanta!

Kapitola pátá: Berounsko: Hic sunt pumiliones

Po nezdařeném pokusu vědců z Královského muzea přesvědčit družinku, aby odnesla krétské žezlo do Férie se naši hrdinové rozhodli, že si dají od podobných pochybných dobrodružství na chvíli pauzu. Rozjeli se do všech koutů Anglie navštívit rodinu a staré dobré známé a dát se alespoň trochu do kupy.

Nedlouho poté přišel Rose stručný, leč výmluvný, telegram od Marka: PRIJED PRAHA NEMAM PRACHY UPIRI TRPASLICI STOP. Archeoložka pozvedla obočí, povzdechla si, hodila pohledem po svém nejnovějším zapisovateli (čti chudém studentovi neperspektivního oboru, který má hluboko do kapsy) a nasedla na nejbližší vlak do střední Evropy. Ať je Mark jaký chce, je to přece jen kolega a kolegové se ve štychu nenechávají.

Když dorazila, chvíli jí trvalo než v otrhaném vandrákovi, který se k ní na nádraží Františka Josefa I. nějak podezřele hlásil, poznala Marka Parkinsona. A poté, co uviděla jeho zavšivené "útočiště" na pražském Žižkově pod šibeničním vrchem, na nic nečekala a pronajala jim dva pokoje u počestné vinohradské vdovy, paní Růženy Wallsdorfové. Tam, posilněni pozdní snídaní z míchaných vajec a čerstvého chleba, se konečně dozvěděla, co se s Markem dělo celou tu dobu, co oni putovali skotskou vysočinou.

Mark se vydal do Vídně na základě pozvání Adriana Leneva, který mu v dopise sliboval, že odhalil jakási tajemství týkající se onoho prokletého krétského žezla, a že potřebuje jeho, Markovu, pomoc. Nicméně ve Vídni nebylo po milém Lenevovi ani vidu, ani slechu, a Marka neustále někdo odkazoval do slepých uliček. Takto trpaslíka vodili za nos několik týdnů, než ho, bez peněz a bez jakékoli další stopy, jednoho dne přestali kontaktovat úplně. Markovi se podařilo zjistit jediné (to když se jednou omylem připletl k jakési schůzce, kde určitě neměl být, a padlo tam Lenevovo jméno): Lenev prý byl viděl s jakousi tajemnou černovlasou ženou, která se pak do Prahy, do Náprstkova muzea, vydala hledat jakýsi zapomenutý trpasličí artefakt.

Mark nelenil a z posledních peněz si koupil lístek na vlak do Prahy. Mezitím ho ještě vyhledal ředitel Kunsthistorického muzea ve Vídni, který ho podrobil podobnému experiementu, jaký zažívali ve stejnou dobu Markovi přátelé ve Skotsku. Markovi to (na rozdíl od nich) nijak nevadilo a milerád by se byl do Férie vydal; nicméně když ostatní zcela přerušili spolupráci, oznámil ředitel i Markovi, že jeho služeb už není třeba, a s uctivým mávnutím klobouku ho vypoklonkoval z muzea pryč.

Nevadí. I vydal se tedy Mark do Prahy, kde – společně s Rose – navštívili Náprstkovo muzeum. Nebylo lehké dostat se dovnitř, ale Roseina pověst dorazila zřejmě i do střední Evropy a poté, co se setkali se samotným doktorem Vojtou (a s poněkud méně nadšeným doktorem Wassersteinem, ředitelem nově etablovaného antropologického muzea v Mnichově), získali přístup do archivu. Tam zjistili, že se tam často objevuje jakási tajemná Elektra Theocopoulos, která studuje mapy Berounska a záznamy z tamějšího archeologického naleziště.

Víc už z mladé studentky, která si prací v archivu naháněla body, aby se snáze udržela na jinak zcela mužské katedře pravěké a středověké archeologie Univerzity Karlovy, nedostali, takže se druhý den vydali do Berouna. Tak si půjčili koně a podívali se do okolních lesů kde, podle mapy, v jednom starém lomu našli bývalé, již z větší části zasypané, archeologické naleziště.

Mark měl v lomu zvláštní vizi: promluvily k němu hlasy starých trpaslíků, kteří v tomto lomu kdysi pracovali a žili. Vyprávěli mu cosi o jakémsi tajemném artefaktu, který chtěli vytvořit podle vzoru z dálného Východu. Ať to ale bylo cokoli, vize brzy pominulo, a víc ze starého lomu už nedostali. Na odchodu ale našli černý notýsek, do kterého si někdo psal seznam předmětů, které potřebuje k uspořádání jakéhosi rituálu.

Večer si Mark ještě vzpomněl, že by zřejmě bylo potřeba odstěhovat pár posledních věcí ze Žižkova a přestože bylo pozdě a tma, vyrazili se tam podívat. Po cestě potkali bandu místních, kteří se rozhodli, že je okradou (což jim Rose pohotově vymluvila), a při zpáteční cestě, když procházelo okolo starých hřbitovů, náhle uslyšeli zpoza zdi podivné zvuky. Vyrazili na výzvědy – a v malé, oddělené části hřbitova se starými hroby pokrytýmy starými trpasličími runami objeví tmavovlasou ženu, která přidržuje na jednom z hrobů jakéhosi úpícího člověka a evidentně koná nějaký rituál. Ženu zahnali, ale než stihli z její oběti něco dostat, přijela policie a všechny odvezla na stanici.

Poté, co se nějak vymluví a raněný neznámý – který má zřejmě zlomenou ruku – je odvezen na ošetřovnu, se na hřbitov vrátí, vyzbrojí se česnekem a čekají, až přijde i tajemná žena – koneckonců, jistě přijde rituál dokončit! Nicméně ta se už neobjeví a místo toho se k dotyčnému hrobu přibelhá onen člověk, který byl před nějakou dobou odvezen do nemocnice. K Markově a Roseině údivu si lehne na hrob a zdá se, že se chystá spokojeně usnout. Začnou se ho vyptávat, co je zač, a zjistí, že se do něj rituálem zřejmě přenesl duch trpasličího krále Tobiáše Johanna XIV Kladivonosiče. Tobiáš si ale během vyptávání uvědomí, že je zřejmě několik set let po srmti, a dostane menší šok. Marka napadne vzít to přes krčmu, aby se trpasličí král trochu probral, a ve čtyři ráno se všichni šťastně dostanou zpátky k paní Wallsdorfové. Noční dveřník jen natáhne ruku pro svou obvyklou daň a odvrátí pohled.

Druhý den dorazí Rudy a Evelyn, které Rose zpravila o tom, co se děje a kde jsou, a kteří se rozhodli, že se k ostatním přidají. Po vydatné snídani u paní Wallsdorfové se všichni sejdou v Markově pokoji a Tobiáš, který se už trochu smířil se svým osudem, jim vypráví něco o sobě...

Před několika staletími (kdy to přesně bylo, to říct nedokáže) vládl trpasličímu klanu Béronů ze západních kopců. V rodě měli mnoho schopných kovářů, řemeslníků a trpaslíků runami a magií nadaných, a ti všichni se předháněli ve vytváření artefaktů nevídané krásy a síly. Měli pověst o jednom takovém artefaktu nad artefakty, tajemném žezlu, které mělo nevídanou moc, která se v rukou trpaslíka ještě násobila. Tradovalo se, že před mnoha a mnoha staletími ho vyrobili jejich předci kdesi na dálném východě. A jeden z jeho, Tobiášových, kovářů se rozhodl, že vytvoří předmět, který bude tomuto bájnému žezlu nejen roven, ale ještě ho několikanásobně předčí...

Kapitola čtvrtá: Příběh z Latimérie

• Rose, Mark a Rudy se probudí na písečném mořském pobřeží. Nepamatují si, jak se tam dostali, poslední věc, která se jim vybaví, je, že došli s žezlem zpátky do Drumcastlu. Žezlo mají stále s sebou.

• V moři jsou podivná zvířata s chapadly – když je jedno napadne, Rose ho zažene zpátky a družinka se raději rozhodne vyrazit k blízkému okraji lesa, nebo spíše pralesa.

• Na okraji pralesa je hospoda – tedy je tam několik prastarých stromů rostoucích blízko u sebe, mezi kterými postávají a posedávají fauni, nymfy a jiné lesní Sídhe. Zvou cestovatele mezi sebe, nabízejí jim jídlo a pití, a vesele hrají a rozprávějí, aniž by jim tedy byli ochotní říct cokoli o místě, kde se nacházejí. Jen naznačují, že v noci tu není bezpečno. Rose s Markem neodolají, Rudy ale zůstane nedůvěřivý, sedí o kus dál na písku, evidentně nesvůj, a nehodlá mít s těmito nepřirozenými věcmi nic společného.

• Mark si povšimne, že ať už jsou kdekoli, zdá se, že se tu lidem plní přání. Přeje si hudbu – nedaleko něj začne jakýsi faun hrát na píšťalu. Přeje si kus masa – během několika vteřin mu někdo podává tác obložený opečeným vepřovým. Když se to dozví Rudy, vysloví přání, že by chtěl domů. V té chvíli zapíská za ohybem cesty vlak a Rudy vyrazí k němu.

• Vlak nechytí – respektive Rudy se po něm ještě stihne natáhnout, ale ruka mu prolétne nárazníkem, jako by tam vlak nebyl. Uprostřed pralesa se nachází koleje – na jedné straně mizí v dáli, na druhé začínají u opuštěného nádraží. Na loupající se ceduli stojí LATIMÉRIE.

• Trojice se ubytuje v nádraží, i přes neochotu přednosty Paula, skřeta, kterého tam kdysi dávno zavála náhoda. Chce, aby si koupili lístek za vzpomínku, a pořád si stěžuje, že všichni mají přiděleno víc přání než on – on měl jedno, a místo, aby si přál vrátit se domů, si přál svoje vlastní nádraží. Zatímco spí, Mark mu prošmejdí kancelář, vezme pár lístků a také zápisník, ve kterém si Paul zřejmě píše, kdo má kolik přidělených přání.

• Během deštivé noci se k nim přidá i Evelyn, která má z celého toho místa strašně ošklivý pocit, jako by něco bylo hrozně špatně.

• Ráno stojí před nádražím vlak. Čtveřice i přes Paulovy protesty (vzpomínku mu samozřejmě nikdo nedá) nastoupí a než k nim dojde průvodčí, stihne Mark vepsat do ukradených lístků, že platí na Victoria Station. Průvodčí jim lístek štípne a o chvíli později na ně volá, že si mají vystoupit. Vedle kolejí stojí budova Viktoriina nádraží a všude kolem, široko daleko, se rozprostírá prales. Evelyn povolá na pomoc magii a chvíli se jí zdá, jako by se svět kolem ní rozplynul, a uvidí sama sebe, jak leží na posteli a nad hlavou má kamenný strop Drumcastlu.

• S průvodčím se dohodnou, že pojedou tedy dál – chlapec jim je ochoten prodat lístek, ale jen za žezlo. Rose, jejíž trpělivost je už nějakou dobu na hraně, to rozzuří a šťouchne do něj žezlem – svět kolem nich se rozvlní, chvíli se všichni vidí v jedné z drumcastlovských síní, a pak se průvodčí zase probere. Kouká zmateně okolo sebe, tvrdí, že neví, jak se řídí vlak, a že se jmenuje Percy a je syn rybáře z nějaké vesničky u skotského pobřeží.

• Zatímco se dohadují, co dál, vlak dojede na konečnou a sám zastaví. Vystoupí na horské pláni – vlak i koleje vzápětí zmizí – a před nimi stojí vstup do podzemí s hádankou.

• Hádanku vyluští, podzemím projdou, přes draka – kterého uspí Evelynina ukolébavka – se také nějak dostanou, a jakmile se dotknou zlaté sochy na konci tunelu, probudí se na postelích v Drumcastlu. Mark se probouzí v Kunsthistorisches Museum ve Vídni.

• Vědci se nad nimi sklání a gratulují jim k úspěchu. Celá tato halucinace byl totiž experiment, jak by si dokázali poradit s iluzemi a vlezlými Sídhe ve Férii… protože to je místo, kam bude teď potřeba artefakt odnést.

• Evelyn, rozzuřená k nepříčetnosti, že si někdo dovolil hrabat se jí bez dovolení v hlavě, a Rudy, kterého už jen slovo „Férie“ ochromuje hrůzou, o něčem podobném nechtějí ani slyšet. A Rose… Té už dávno došlo, že jestli někdo dokáže najít bezpečné místo pro ten prokletý krétský artefakt, bude to jen ona sama…

Kapitola třetí: Když na skřeta narazíš…

Obyvatelé Drumcastlu se ukázali jako (víceméně) přívětiví lidé, nicméně vyvstala otázka, co teď s artefaktem. Vědci nebyli příliš ochotni podělit se o podrobnosti ohledně toho, co s ním zamýšlejí, a zejména Rose nehodlala pustit tak nebezpečnou věc z dohledu. Kromě toho se toho na hradě našlo na vysvětlování celkem dost – například zakryté klece na druhém nádvoří, ve kterých leželo několik zubožených zvířat. Obyvatelé klecí na první pohled nepatřili mezi obvyklou zvířenu skotské Vysočiny – v jedné kleci spal gryf, v druhé jednorožec a ve třetí (a ten se jako jediný zdál být alespoň trochu opečovávaný) obrovský huňatý pes. Jak se tam ale zvířata ocitla a co s nimi biolog Tobias zamýšlel, to naší družince nikdo říct nechtěl.

V jedné chvíli to už Evelyn nemohla vydržet a za pomoci trochy magie se s huňatým psem pokusila domluvit. Z psiska se vyklubal celkem nadšený, byť nepříliš bystrý společník – vyprávěl Evelyn, že se jmenuje Flíček, že je domácím mazlíčkem jakéhosi sira Alvina, se kterým chodívá na lov, a že jednoho večera, když byl pán pryč, ho doma přepadla nějaká skupina, odchytila ho a odvezla sem. A hrozně rád by prý domů.

V tu chvíli už handrkování o artefakt dostoupilo docela nepříjemné hranice a cestovatelé se tedy vydali do sklepa Drumcastlu, aby si nechali ukázat trezor, do kterého bude artefakt uložen, a zhodnotili jeho bezpečnost. Ve chvíli, kdy ale prozkoumávali nejhlubší sklepení, spustil někdo omylem alarm a celý Drumcastle se magicky zapečetil, včetně dveří do sejfů… Údajně do chvíle, než z Aberdeenu dorazí posádka a kapitán s klíčem. Už o poplachu prý vědí, tak do večera by tu mohli být.

Družinka nechtěla čekat půl dne ve vlhkém sklepě. Po dlouhém zkoumání se jim podařil objevit nečekanou slabinu v obranném systému hradu – únikovou chodbu vedoucí daleko za Drumcastle, ústící uprostřed strmé skalnaté stěny jakéhosi údolí. S trochou štěstí se jim podařilo dostat se dolů a pak, po několika hodinách cesty, doputovat zcela zničení i do Aberdeenu.

Gina nelenila a v nepřátelském cizím městě ihned navázala kontakt s místní spodinou. Skřetí a gobliní děti ulice dovedli všechny cestovatele k mámě jednoho z nich, staré skřetici, která jim dala jídlo a nechala je u sebe odpočinout, ale bylo zcela jasně vidět, že velkou radost z toho nemá. Pořád tak po očku pokukovala po Gině a něco si mumlala pod vousy. Od malých skřetů se také dozvěděli místní drby, zejména to, že se ve městě před několika dny usadila nějaká skupina, která si říká „Pěst spravedlnosti“, a pokouší se potírat zločin… respektive všechno, co považuje zločin, třeba i „… úplně nevinný kapsaření! Vždyť to je přece normální!“. Dozvěděli se i to, kde bydlí sir Alvin (jeden z nejhonosnějších domů ve městě), a že se o něm šeptá, že se za nocí mění ve vlka a chodí zabíjet ovce.

Skupinka se rozloučila se svými hostiteli a vydala se k domu sira Alvina, přemýšlejíce o tom, jak s ním navážou kontakt. Chtěli mu – výměnou za drobnou službičku – vrátit psa; usoudili totiž, že série „náhod“, které je provázely od prvního kontaktu s ředitelem Britského muzea, může znamenat jen jedno – že je jim bývalý upír Adrian Lenev v patách. A proti nadupírovi by pomoc vlkodlaka docela bodla.

Rudyho už delší dobu trápilo, že je nucen pohybovat se v necivilizované divočině. Jakmile tedy uviděl první holičství, ve kterém se shodou okolností prodávaly i pánské klobouky, vlezl okamžitě dovnitř s touhou udělat ze sebe pokud možno zase člověka. A kdo to nesedí ve vedlejší židli a nenechává si holit zarudlou, větrem ošlehanou tvář? Že by sir Alvin?

Slovo dalo slovo a sir Alvin (s notnou dávkou vrčení, křiku, mrmlání a vyhrožování) se nakonec s ostatními dohodl, že jim s Lenevem pomůže – výměnou za navrácení Flíčka a pomoc s onou tajemnou „Pěstí spravedlnosti“, která na místech, kde „nastolila pořádek“, zanechávala jako podpis otisk velké vlčí tlapy („A chápete, pak z toho mám problémy já, protože si všichni myslí, že s tím mám něco společnýho. Ale mě nějaký městský zlodějíčci a chlapi, co doma mlátěj ženský, fakt nezajímaj a nechci s nima bejt jakkoli spojovanej. Pche, starat se o takovou verbež!“)

V zapůjčeném kočáru se všichni vydali zpátky k hradu. Po cestě padla tma a družinka začala mít nepříjemný pocit, že je někdo sleduji. Ve stínech okolních lesů se občas mihlo velké šedé vlčí tělo sira Alvina, ale ve vzduchu viselo ještě něco dalšího, nějaký těžko uchopitelný stín, zachvění v měsíčním světle.

První útok přišel nečekaně. Několik mil za městem narazil kočár na cestu zahrazenou padlými kmeny – koně se splašili, vůz se převrhl a vyděšený kočí vyrazil do tmy. Z nejbližšího shluku stromů se vyrojila skupina skřetů, vedená tou starou skřeticí, která je před několika hodinami přivítala u sebe doma. Zdálo se, že důvodem útoku bylo to, že s sebou skupinka měla goblinku – a když už jsme u toho, tak určitě i spoustu užitečných a hodnotných věcí. Gina, která dobře věděla, jakou má šanci v jakékoli větší bitce, nehodlala nechat nic náhodě a jakmile se vymotala zpoza kočáru dříví, vyrazila do lesa.

Na cestě se strhl boj. Skřeti se vrhli na naše cestovatele, sir Alvin vyrazil na pomoc. V té chvíli se směrem od města ozvalo nadšené zavytí a zvolání: „Kdo to tu přepadává nebohé poutníky? Takovou nepravost nemůže Pěst spravedlnosti dovolit!“ Ke kočáru doběhl Thomas, kterého jen před několika dny vysvobodila krétské žezlo z pout vlkodlactví, s nadšením zavýsknutím se vrhl mezi skřety a začal se ohánět krátkým armádním mečíkem.

Gina to vše pozorovala z větve nedalekého stromu. Náhle ucítila, jak na ní sedá únava a s hrůzou si uvědomila, že se nemůže ani pohnout. Na větvi vedle ní se usadila černá mlha a pomalu se přetvořila do podoby usmívajícího se Adriana Leneva. Upír se ke goblince, zcela neschopné pohybu, naklonil a prstem jí přejel přes čelo. „Myslím, že bys mi mohla přinést to žezlo, co, holčičko?“ zašeptal a goblinka začala poslušně šplhat dolů ze stromu. Než ale stihl upír udělat cokoli dalšího, z větve stromu ho srazil obrovský šedý vlk. Všichni tři spadli na zem a Gina se rychle klidila z dosahu, zatímco rvoucí se sir Alvin a Adrian Lenev se ocitli na silnici.

Nezdálo se, že by měl vlkodlak nějak zvlášť navrch. Celý výjev – prchající skřety, výskajícího Thomase, Ginu kráčející toporně ke zbytkům kočáru a zkoprnělou, napůl zdecimovanou družinku – ozařovalo měsíční světlo. Evelyn k němu vztáhla ruce a na tváři se jí objevila stříbrná měsíční maska. Měsíční světlo zesílilo a Evelyn uviděla, jak se od upíra táhne ke goblince tenká černá nitka. Luskla prsty, nitka se přetrhla, Lenev vztekle zavřískl a Gina se zhroutila bezvládně na zem.

Pak už to šlo ráz na ráz. Během několika vteřin ležel Lenev na zemi a Rose nad ním vztekle mávala krétským žezlem. Po krátké poradě s ostatními přitiskla upírovi artefakt na hruď a Lenev se rozsypal v hromádku popele.

Skupinka se vrátila do hradu, kam už mezitím stihla dorazit posádka z Aberdeenu. Sir Alvin se znovu shledal se svým věrným psem, Thomase poznal – ukázalo se, že to byl on, kdo z něj udělal vlkodlaka – a rozhodl se, že ho přijme do smečky, aby ho měl pod kontrolou. Vědci byli zase rádi, že se jim vrátilo žezlo, ale když ho znovu chtěli dát do sejfu pod hradem, Rose jim odpověděla, že to ho radši hodí do jedovatého bahna hradního příkopu…

Kapitola druhá: Vlkodlačí vrchovina

Po zhaceném pokusu o vloupání se do podzemních sejfů Britského muzea se ředitel této ctihodné instituce rozhodne poslat předpokládaný cíl zlodějů, tajemný krétský artefakt ve tvaru býka, do bezpečí – do hradu Drumcastle nedaleko skotského Aberdeenu, kde má Britské muzeum detašované pracoviště. Zatímco oficiální posel vyjíždí přímou cestou nahoru na sever, menší oklikou si to po kolejích šine skupinka, která artefakt převáží ve skutečnosti.

Rudému Rudymu, Rose, Gině a Evelyn uběhlo prvních několik hodin v první třídě velice příjemně. Až těsně nad ránem, pár mil před Edinburghem, se dostavily první nepříjemnosti – vlak se zastavil kvůli závalu na trati. Zdržení se protahovalo a nezdálo se, že by se se situací dalo něco dělat. I padlo rozhodnutí – protože artefakt, který převáželi, chtěli čtyři kolegové (přátelé je teď možná ještě příliš silné slovo) předat co nejdřív, bylo nasnadě najít si nějaký alternativní dopravní prostředek. Místní vozkové a kočí si touto dobou už začali uvědomovat možný nečekaný výdělek plynoucí z této situace, a k nádraží dorazilo několik kočárů. Sice jich bylo méně než cestujících, drobnou lstí se však naší skupince podařilo jeden zabrat a vyrazil na sever.

Poté, co v Edinburghu podnikli to, co každý z nich považoval za vhodné – Rose navštívila knihovnu, Gina se na chvíli vmísila mezi místní pouliční dareby a rozšířila zprávu, že jejich poněkud výstředně vyhlížející skupina míří na západ na Glasgow, Rudý Rudy propustil skřeta Teda, který se k nim přidal v Londýně –, najala si naše skupinka kočár, který je měl dovést až do Aberdeenu. Měl… vozka je dovezl do necelé třetiny cesty, do podhůří pod skotskou Vysočinou. Jet dále by byla sebevražda, protože horské cesty se hemží loupeživými bandami skřetů a kromě toho tu jsou taky vlci. Nedal se přesvědčit sliby ani hrozbami a už se zdálo, že cesta k Aberdeenu nabere drastických rozměrů.

V tom okamžiku se však zpoza zatáčky vynořil oddíl skotských horalů, samozřejmě tedy ve službách Jejího Veličenstva. Ukázalo se, že mají za úkol tuto část hor od výše zmíněných loupeživých skřetů očistit, a po krátkém dohadování se k nim družinka přidala – vojáci je doprovodí na základnu zhruba na půli cesty mezi Edinburghem a Aberdeenem, a dále si pak už budou muset poradit sami.

Když však v podvečer dorazili k základně, ukázalo se, že něco je špatně. Ze dvou mužů, kteří měli základnu hlídat, jeden zmizel – druhý ležel na zemi s vyrvaným hrdlem. Vojáci se rozptýlili po okolí a hledali, ale nenašli ani svého muže, ani šelmu, která toto udělala. Zabarikádovali se tedy uvnitř chaty a čekali.

Evelyn to nedalo a okolo půlnoci, kdy už měsíc svítil vysoko na obloze, se proplížila ven a pohrála si trochu s měsíční magií. Ve stříbrném světle měsíce se před ní začal odvíjet příběh, tak, jak se zřejmě odehrál před několika málo hodinami. Dva muži, stojí, povídají si, opření o zeď horské chaty. Pak jednomu náhle tvář zrůzní vztekem – druhý něco vypráví, směje se, pokrčí rameny. První se otočí, odejde opodál a Evelyn vidí, jak se mění, jak se ze statného mladého muže stává obrovský vlk. Vlk se otáčí a vrhá se na druhého muže, drásá mu krk a nechává ho mrtvého na zemi. Pak měsíc zakryjí mraky a scéna zmizí.

Na druhý den ráno přijde k základně chybějící voják. Je celý podrápaný, zmatený, nic si nepamatuje. Naposled prý, jak se zemřelým Georgiem stáli na stráži, a pak se probral nahoře na kopci – jak se tam dostal, neví. Vojáci ho přijmou mezi sebe, šťastni, že alespoň jeden z nich se zachránil; Evelyn si ale všimne, že znovunalezený hrdina – jmenuje se Thomas – si dává velký pozor, aby se náhodou nedotkl některé ze stříbrných kulek, kterých je v horské základně velká zásoba.

Velitel jednotky vyšle Thomase a ještě jednoho vojáka do Aberdeenu, aby podali hlášení o tom, co se v chatě přihodilo (přece jen, nějaká velká dravá bestie tu vraždí naše muže…). Družinka po cestě z Thomase dostane, jak to vlastně ve skutečnosti bylo – býval zamilovaný do jedné dívky, která ho pak ale nechala právě kvůli onomu druhému vojákovi. Tento druhý mladík jí ale celkem brzy pustil k vodě – a dívka to neustála a spáchala ze žalu sebevraždu. V onen osudný večer, kdy oba mladíci stáli na stráži, na nešťastnou příhodu bohužel došla řeč a Thomas se neovládl.

„A to se ti stává často, že se takhle neovládneš?“
„No, když se měsíc blíží k úplňku, tak docela často… Moc příjemný to teda není, to vám řeknu.“
„A jak sis tento… eh… stav přivodil?“
„To víte… Když mě opustila, myslel jsem, že mi pukne srdce. Neměl jsem pro co žít, měsíce jsem se potácel na pokraji zhroucení. Tak jsem požádal jednoho dobrého přítele, aby se nade mnou slitoval, aby mě přivedl na jiné myšlenky a dal mi něco, pro co budu moct žít.“
„To jako aby z tebe udělal vlkodlaka?!“
„No, moc se mu nechtělo, ale přesvědčil jsem ho. Jenom jsem si myslel, že to bude jiné. Vlastně se pořád cítím mizerně, to se nijak nezměnilo, a ještě navíc se teď po večerech měním v nějakou bestii a žeru lidi… Teda ne vždycky, rozumějte, snažím se to ovládat, ale občas to člověku ujede…“

Víc o neznámém příteli Thomas prozradit nechtěl. Poté, co ale ostatní zjistili, že vlkodlakem být nechce, rozhodli se použít tajemný krétský artefakt znovu. Počkali, až se druhý voják, který je doprovázel, na chvíli vzdálí, a přiložili býčí žezlo Thomasovi na hruď. Žezlo se zachvělo, prasklinky se prohloubily, a Thomas vstal, zdravější a čilejší než kdy dřív. Až by se zdálo, že ho dotyk žezla vyléčil jen z negativních stránek vlkodlačství. A přestože nejprve z toho měli radost, zbývající den cesty do Aberdeenu se začalo ukazovat, že to s Thomasem možná dopadlo trochu jinak, že by jeden čekal. A když je pak těsně před branami Aberdeenu opustil a poslal dál na Drumcastle se slovy, že vyráží činit dobro do aberdeenských ulic, pouštěla ho družinka z dohledu jen velice nerada.

Artefakt ale každopádně odnesli v pořádku až do hradního depozitáře Britského muzea, kde je přivítali detašovaní pracovníci – biolog Tobias, který měl na vnitřním hradním nádvoří pár klecí s exotickými zvířaty, archeolog Peter, obdivovatel Roseiných příběhů, francouzský goblin Jeremy, chemik-alkoholik Phineas, který své experimenty vyléval do hradního příkopu a měnil jej v jedovatou překážku, a stařičký profesor Robert, který experimentoval s otvíráním bran do Férie. Byli rádi, že artefakt dorazil v pořádku – zaslechli totiž, že zen zával, kvůli kterému se zastavoval vlak do Edinburku, se ukázal jako čísi výmysl…

A protože při vstupu do hradu byla obrovská magická brána, které odhalila jakýkoli magický artefakt, schovala Gina svou harfičku z Muzea ven do okapu. Harfička sice žádné známky života nebo jakýchkoli magických schopností dosud neprojevila, zlodějka ale nepřestávala doufat.

Kapitola prvá: Z Londýna do skotských hvozdů

• Mark Parkinson odjíždí do Vídně, kde se má setkat s Adrianem Lenevem. Pověří Rose a dalších několik spolehlivých známých, aby se mu mezitím postarali o bejvák: goblinku Ginu, Sídhe Evelyn a bodrého otrhaného milionáře Rudého Rudyho.

• Jakmile vytáhne paty z domu, přispěchá posel z Britského muzea doprovázený policejním konstáblem, který potřebuje, aby mu skupinka pomohla. Země kolem Muzea se totiž otřásá, panu Whiattovi někdo ukradl pár automatonů, a sir Henry se bojí, že někdo jde po onom býčím artefaktu, který Rose s Markem dodali do sbírek Muzea. Požádá proto Markovy přátele, aby artefakt odvezli do Skotska – zatímco on vypraví „oficiálního“ posla.

• Skupina dorazí do Muzea, které se hroutí. Dostanou se až do tajného podzemního archivu, kde jsou uloženy ty nejvzácnější artefakty. Gině se podaří ukrást malou zlatou harfu.

• Než ale stihnou vyzvednout býčí artefakt a zase zmizet, jsou konfrontováni skupinou tří nájemných hrubiánů, kteří se pomocí kradených automatonů prokopali až do hlubin muzea. S vypětím všech sil se jim je podaří zdolat a artefakt odnést.

• Rudy s Evelyn se vydají tunelem, který se napojuje na londýnskou podzemní vlakovou dráhu. Po několika hodinách dorazí na nádraží a mezitím se jim podaří udělat si z jednoho z těch, kdo je napadli, skřeta Teda, nového přítele. Ted jim prozradí, že ho najal Adrian Lenev, ale on že teď bude klidně zase pracovat pro ně. Navíc je Lenev prý v Londýně.

• Rose s Ginou se mezitím dozvědí od Ginina kamaráda Jacka, že do Markova domu se v jejich nepřítomnosti vloupal jakýsi satyr, kterého Rose identifikuje jako Nikose Theocopoulose. Do její vlastní pracovny se ale nikdo nevloupal.

• Vyráží na nádraží, kde se skupinka zase setkává a sedá na vlak do Edinburghu. Rudy neodolá a koupí všem – včetně goblinky a skřeta – lístky do první třídy, čímž vzbudí na nádraží nemalé pozdvižení.

Předehra: Tango s krétským upírem

• Dva mladí pomocníci, kteří v Britském muzeu vypomáhali s čištěním archeologických artefaktů, náhle ochrnuli (poté, co se dotkli býčího artefaktu č. Kn-1534875122).

• Pro Rose a Marka Parkinsona pošle ředitel Muzea, Sir Henry Fontleroy, aby se na to podívali. Zjistí, že v artefaktu byla ukrytá jehla s jedem a že se dá rozpůlit. Vnitřek je pokrytý dosud nevyluštěným krétským písmem.

• Artefakt je zaujme a vydávají se na Krétu, na vykopávky v Knóssu, kam jsou dopraveni speciálním portálem, který udržuje v chodu skupina mágů ve službách Muzea. Rose má při letu vizi – vidí temného muže v kápi s rudýma očima.

• Oba dorazí na Krétu, kde jsou přivítáni šéfarcheologem reverendem Georgem Hogarthem. Zjišťují, že místní nejsou moc rádi, že jim archeologové odvážejí ze země ostatky.

• Mezi bednami s nálezy objeví druhý kus býčího artefaktu a přes drobná nedorozumění se jim podaří přifařit se k té části naleziště, kde se zrovna odkryje místnost, ve které podle všeho přebýval příbuzný královské rodiny, zřejmě kněz. V zachovalé truhle objeví – kromě pokladu – i neobvykle vypadající žezlo/hůl.

• Po spřátelení se s místními (a místním vínem) jsou uvedeni k Nikosi Theocopoulovi, stařešinovi a léčiteli vesnice, který je satyr, vyznává staré bohy a víc než kdo jiný nelibě nese přítomnost cizinců na ostrově. Rose s Markem celkem bez okolků vyhodí.

• Mark počká, až bude stařec zaneprázdněn, vpustí do chalupy omamný plyn a ukradne knihu, která vypadá, že by v ní mohla být zaznamenána historie oblasti. Vidí také, jak satyr kouzlí a něco nekalého provádí – není ale poznat, co.

• Rose se mezitím vrátí do tábora, kde se jí v noci pokusí okrást Adrian Lenev, upír, který pase po býčím artefaktu (a má u sebe třetí část).

• Rose s Markem ho přemůžou a dozví se od něj, že býčí artefakt, který se sestává ze tří částí (a rukojeti) je starým královským žezlem, které má schopnost darovat a brát život (podle vlastního uvážení). Upír se o něm dozvěděl od své učitelky, upírky, která ho kousla, a která byla tak stará, že za svých mladých let žila v knósském paláci. Protože se zase chtěl stát člověkem, rozhodl se, že žezlo najde a vyzkouší jeho sílu.

• Rose s Markem žezlo sestaví a na Leneva použijí – z toho se stane člověk a s díky se s nimi rozloučí. Žezlo praskne.

• Rose s Markem se vrátí (po zemi) zpátky do Londýna, kde vrátí artefakt do Muzea, zjistí, že oba ochrnutí se jako zázrakem vyléčili, a dostanou grant. Rose navíc zjistí, že v knize, kterou Mark ukradl Nikosovi, je převodová tabulka mezi krétštinou a starořečtinou, a rozhodne se, že svou disertaci postaví na tom, že jako první na světě rozluští krétské písmo.