Rudému Rudymu, Rose, Gině a Evelyn uběhlo prvních několik hodin v první třídě velice příjemně. Až těsně nad ránem, pár mil před Edinburghem, se dostavily první nepříjemnosti – vlak se zastavil kvůli závalu na trati. Zdržení se protahovalo a nezdálo se, že by se se situací dalo něco dělat. I padlo rozhodnutí – protože artefakt, který převáželi, chtěli čtyři kolegové (přátelé je teď možná ještě příliš silné slovo) předat co nejdřív, bylo nasnadě najít si nějaký alternativní dopravní prostředek. Místní vozkové a kočí si touto dobou už začali uvědomovat možný nečekaný výdělek plynoucí z této situace, a k nádraží dorazilo několik kočárů. Sice jich bylo méně než cestujících, drobnou lstí se však naší skupince podařilo jeden zabrat a vyrazil na sever.
Poté, co v Edinburghu podnikli to, co každý z nich považoval za vhodné – Rose navštívila knihovnu, Gina se na chvíli vmísila mezi místní pouliční dareby a rozšířila zprávu, že jejich poněkud výstředně vyhlížející skupina míří na západ na Glasgow, Rudý Rudy propustil skřeta Teda, který se k nim přidal v Londýně –, najala si naše skupinka kočár, který je měl dovést až do Aberdeenu. Měl… vozka je dovezl do necelé třetiny cesty, do podhůří pod skotskou Vysočinou. Jet dále by byla sebevražda, protože horské cesty se hemží loupeživými bandami skřetů a kromě toho tu jsou taky vlci. Nedal se přesvědčit sliby ani hrozbami a už se zdálo, že cesta k Aberdeenu nabere drastických rozměrů.
V tom okamžiku se však zpoza zatáčky vynořil oddíl skotských horalů, samozřejmě tedy ve službách Jejího Veličenstva. Ukázalo se, že mají za úkol tuto část hor od výše zmíněných loupeživých skřetů očistit, a po krátkém dohadování se k nim družinka přidala – vojáci je doprovodí na základnu zhruba na půli cesty mezi Edinburghem a Aberdeenem, a dále si pak už budou muset poradit sami.
Když však v podvečer dorazili k základně, ukázalo se, že něco je špatně. Ze dvou mužů, kteří měli základnu hlídat, jeden zmizel – druhý ležel na zemi s vyrvaným hrdlem. Vojáci se rozptýlili po okolí a hledali, ale nenašli ani svého muže, ani šelmu, která toto udělala. Zabarikádovali se tedy uvnitř chaty a čekali.
Evelyn to nedalo a okolo půlnoci, kdy už měsíc svítil vysoko na obloze, se proplížila ven a pohrála si trochu s měsíční magií. Ve stříbrném světle měsíce se před ní začal odvíjet příběh, tak, jak se zřejmě odehrál před několika málo hodinami. Dva muži, stojí, povídají si, opření o zeď horské chaty. Pak jednomu náhle tvář zrůzní vztekem – druhý něco vypráví, směje se, pokrčí rameny. První se otočí, odejde opodál a Evelyn vidí, jak se mění, jak se ze statného mladého muže stává obrovský vlk. Vlk se otáčí a vrhá se na druhého muže, drásá mu krk a nechává ho mrtvého na zemi. Pak měsíc zakryjí mraky a scéna zmizí.
Na druhý den ráno přijde k základně chybějící voják. Je celý podrápaný, zmatený, nic si nepamatuje. Naposled prý, jak se zemřelým Georgiem stáli na stráži, a pak se probral nahoře na kopci – jak se tam dostal, neví. Vojáci ho přijmou mezi sebe, šťastni, že alespoň jeden z nich se zachránil; Evelyn si ale všimne, že znovunalezený hrdina – jmenuje se Thomas – si dává velký pozor, aby se náhodou nedotkl některé ze stříbrných kulek, kterých je v horské základně velká zásoba.
Velitel jednotky vyšle Thomase a ještě jednoho vojáka do Aberdeenu, aby podali hlášení o tom, co se v chatě přihodilo (přece jen, nějaká velká dravá bestie tu vraždí naše muže…). Družinka po cestě z Thomase dostane, jak to vlastně ve skutečnosti bylo – býval zamilovaný do jedné dívky, která ho pak ale nechala právě kvůli onomu druhému vojákovi. Tento druhý mladík jí ale celkem brzy pustil k vodě – a dívka to neustála a spáchala ze žalu sebevraždu. V onen osudný večer, kdy oba mladíci stáli na stráži, na nešťastnou příhodu bohužel došla řeč a Thomas se neovládl.
„A to se ti stává často, že se takhle neovládneš?“
„No, když se měsíc blíží k úplňku, tak docela často… Moc příjemný to teda není, to vám řeknu.“
„A jak sis tento… eh… stav přivodil?“
„To víte… Když mě opustila, myslel jsem, že mi pukne srdce. Neměl jsem pro co žít, měsíce jsem se potácel na pokraji zhroucení. Tak jsem požádal jednoho dobrého přítele, aby se nade mnou slitoval, aby mě přivedl na jiné myšlenky a dal mi něco, pro co budu moct žít.“
„To jako aby z tebe udělal vlkodlaka?!“
„No, moc se mu nechtělo, ale přesvědčil jsem ho. Jenom jsem si myslel, že to bude jiné. Vlastně se pořád cítím mizerně, to se nijak nezměnilo, a ještě navíc se teď po večerech měním v nějakou bestii a žeru lidi… Teda ne vždycky, rozumějte, snažím se to ovládat, ale občas to člověku ujede…“
Víc o neznámém příteli Thomas prozradit nechtěl. Poté, co ale ostatní zjistili, že vlkodlakem být nechce, rozhodli se použít tajemný krétský artefakt znovu. Počkali, až se druhý voják, který je doprovázel, na chvíli vzdálí, a přiložili býčí žezlo Thomasovi na hruď. Žezlo se zachvělo, prasklinky se prohloubily, a Thomas vstal, zdravější a čilejší než kdy dřív. Až by se zdálo, že ho dotyk žezla vyléčil jen z negativních stránek vlkodlačství. A přestože nejprve z toho měli radost, zbývající den cesty do Aberdeenu se začalo ukazovat, že to s Thomasem možná dopadlo trochu jinak, že by jeden čekal. A když je pak těsně před branami Aberdeenu opustil a poslal dál na Drumcastle se slovy, že vyráží činit dobro do aberdeenských ulic, pouštěla ho družinka z dohledu jen velice nerada.
Artefakt ale každopádně odnesli v pořádku až do hradního depozitáře Britského muzea, kde je přivítali detašovaní pracovníci – biolog Tobias, který měl na vnitřním hradním nádvoří pár klecí s exotickými zvířaty, archeolog Peter, obdivovatel Roseiných příběhů, francouzský goblin Jeremy, chemik-alkoholik Phineas, který své experimenty vyléval do hradního příkopu a měnil jej v jedovatou překážku, a stařičký profesor Robert, který experimentoval s otvíráním bran do Férie. Byli rádi, že artefakt dorazil v pořádku – zaslechli totiž, že zen zával, kvůli kterému se zastavoval vlak do Edinburku, se ukázal jako čísi výmysl…
A protože při vstupu do hradu byla obrovská magická brána, které odhalila jakýkoli magický artefakt, schovala Gina svou harfičku z Muzea ven do okapu. Harfička sice žádné známky života nebo jakýchkoli magických schopností dosud neprojevila, zlodějka ale nepřestávala doufat.
No comments:
Post a Comment