Po nezdařeném pokusu vědců z Královského muzea přesvědčit družinku, aby odnesla krétské žezlo do Férie se naši hrdinové rozhodli, že si dají od podobných pochybných dobrodružství na chvíli pauzu. Rozjeli se do všech koutů Anglie navštívit rodinu a staré dobré známé a dát se alespoň trochu do kupy.
Nedlouho poté přišel Rose stručný, leč výmluvný, telegram od Marka: PRIJED PRAHA NEMAM PRACHY UPIRI TRPASLICI STOP. Archeoložka pozvedla obočí, povzdechla si, hodila pohledem po svém nejnovějším zapisovateli (čti chudém studentovi neperspektivního oboru, který má hluboko do kapsy) a nasedla na nejbližší vlak do střední Evropy. Ať je Mark jaký chce, je to přece jen kolega a kolegové se ve štychu nenechávají.
Když dorazila, chvíli jí trvalo než v otrhaném vandrákovi, který se k ní na nádraží Františka Josefa I. nějak podezřele hlásil, poznala Marka Parkinsona. A poté, co uviděla jeho zavšivené "útočiště" na pražském Žižkově pod šibeničním vrchem, na nic nečekala a pronajala jim dva pokoje u počestné vinohradské vdovy, paní Růženy Wallsdorfové. Tam, posilněni pozdní snídaní z míchaných vajec a čerstvého chleba, se konečně dozvěděla, co se s Markem dělo celou tu dobu, co oni putovali skotskou vysočinou.
Mark se vydal do Vídně na základě pozvání Adriana Leneva, který mu v dopise sliboval, že odhalil jakási tajemství týkající se onoho prokletého krétského žezla, a že potřebuje jeho, Markovu, pomoc. Nicméně ve Vídni nebylo po milém Lenevovi ani vidu, ani slechu, a Marka neustále někdo odkazoval do slepých uliček. Takto trpaslíka vodili za nos několik týdnů, než ho, bez peněz a bez jakékoli další stopy, jednoho dne přestali kontaktovat úplně. Markovi se podařilo zjistit jediné (to když se jednou omylem připletl k jakési schůzce, kde určitě neměl být, a padlo tam Lenevovo jméno): Lenev prý byl viděl s jakousi tajemnou černovlasou ženou, která se pak do Prahy, do Náprstkova muzea, vydala hledat jakýsi zapomenutý trpasličí artefakt.
Mark nelenil a z posledních peněz si koupil lístek na vlak do Prahy. Mezitím ho ještě vyhledal ředitel Kunsthistorického muzea ve Vídni, který ho podrobil podobnému experiementu, jaký zažívali ve stejnou dobu Markovi přátelé ve Skotsku. Markovi to (na rozdíl od nich) nijak nevadilo a milerád by se byl do Férie vydal; nicméně když ostatní zcela přerušili spolupráci, oznámil ředitel i Markovi, že jeho služeb už není třeba, a s uctivým mávnutím klobouku ho vypoklonkoval z muzea pryč.
Nevadí. I vydal se tedy Mark do Prahy, kde – společně s Rose – navštívili Náprstkovo muzeum. Nebylo lehké dostat se dovnitř, ale Roseina pověst dorazila zřejmě i do střední Evropy a poté, co se setkali se samotným doktorem Vojtou (a s poněkud méně nadšeným doktorem Wassersteinem, ředitelem nově etablovaného antropologického muzea v Mnichově), získali přístup do archivu. Tam zjistili, že se tam často objevuje jakási tajemná Elektra Theocopoulos, která studuje mapy Berounska a záznamy z tamějšího archeologického naleziště.
Víc už z mladé studentky, která si prací v archivu naháněla body, aby se snáze udržela na jinak zcela mužské katedře pravěké a středověké archeologie Univerzity Karlovy, nedostali, takže se druhý den vydali do Berouna. Tak si půjčili koně a podívali se do okolních lesů kde, podle mapy, v jednom starém lomu našli bývalé, již z větší části zasypané, archeologické naleziště.
Mark měl v lomu zvláštní vizi: promluvily k němu hlasy starých trpaslíků, kteří v tomto lomu kdysi pracovali a žili. Vyprávěli mu cosi o jakémsi tajemném artefaktu, který chtěli vytvořit podle vzoru z dálného Východu. Ať to ale bylo cokoli, vize brzy pominulo, a víc ze starého lomu už nedostali. Na odchodu ale našli černý notýsek, do kterého si někdo psal seznam předmětů, které potřebuje k uspořádání jakéhosi rituálu.
Večer si Mark ještě vzpomněl, že by zřejmě bylo potřeba odstěhovat pár posledních věcí ze Žižkova a přestože bylo pozdě a tma, vyrazili se tam podívat. Po cestě potkali bandu místních, kteří se rozhodli, že je okradou (což jim Rose pohotově vymluvila), a při zpáteční cestě, když procházelo okolo starých hřbitovů, náhle uslyšeli zpoza zdi podivné zvuky. Vyrazili na výzvědy – a v malé, oddělené části hřbitova se starými hroby pokrytýmy starými trpasličími runami objeví tmavovlasou ženu, která přidržuje na jednom z hrobů jakéhosi úpícího člověka a evidentně koná nějaký rituál. Ženu zahnali, ale než stihli z její oběti něco dostat, přijela policie a všechny odvezla na stanici.
Poté, co se nějak vymluví a raněný neznámý – který má zřejmě zlomenou ruku – je odvezen na ošetřovnu, se na hřbitov vrátí, vyzbrojí se česnekem a čekají, až přijde i tajemná žena – koneckonců, jistě přijde rituál dokončit! Nicméně ta se už neobjeví a místo toho se k dotyčnému hrobu přibelhá onen člověk, který byl před nějakou dobou odvezen do nemocnice. K Markově a Roseině údivu si lehne na hrob a zdá se, že se chystá spokojeně usnout. Začnou se ho vyptávat, co je zač, a zjistí, že se do něj rituálem zřejmě přenesl duch trpasličího krále Tobiáše Johanna XIV Kladivonosiče. Tobiáš si ale během vyptávání uvědomí, že je zřejmě několik set let po srmti, a dostane menší šok. Marka napadne vzít to přes krčmu, aby se trpasličí král trochu probral, a ve čtyři ráno se všichni šťastně dostanou zpátky k paní Wallsdorfové. Noční dveřník jen natáhne ruku pro svou obvyklou daň a odvrátí pohled.
Druhý den dorazí Rudy a Evelyn, které Rose zpravila o tom, co se děje a kde jsou, a kteří se rozhodli, že se k ostatním přidají. Po vydatné snídani u paní Wallsdorfové se všichni sejdou v Markově pokoji a Tobiáš, který se už trochu smířil se svým osudem, jim vypráví něco o sobě...
Před několika staletími (kdy to přesně bylo, to říct nedokáže) vládl trpasličímu klanu Béronů ze západních kopců. V rodě měli mnoho schopných kovářů, řemeslníků a trpaslíků runami a magií nadaných, a ti všichni se předháněli ve vytváření artefaktů nevídané krásy a síly. Měli pověst o jednom takovém artefaktu nad artefakty, tajemném žezlu, které mělo nevídanou moc, která se v rukou trpaslíka ještě násobila. Tradovalo se, že před mnoha a mnoha staletími ho vyrobili jejich předci kdesi na dálném východě. A jeden z jeho, Tobiášových, kovářů se rozhodl, že vytvoří předmět, který bude tomuto bájnému žezlu nejen roven, ale ještě ho několikanásobně předčí...
No comments:
Post a Comment