Ten druhý klub dobrodruhů, organizace, která do svých řad přijme opravdu, ale opravdu každého, má k prošetření nový případ. A komu jinému jej svěřit, než ozkoušené skupince… respektive těm, kdo z ní zbyli?
A tak protože Rudy si vyřizuje nějaké záležitosti v docích a Evelyn se má v létě vdávat, padla zodpovědnost za nový případ na Rose a Marka Parkinsona. A protože nedávno přibyla do Klubu nová posila z Rumunska, tichá dívka Ágnes, naskytla se tu i jedinečná možnost, jak ji nechat pod dohledem zkušenějších dobrodruhů ukázat, co v ní vězí.
Sir John Levsky, satyr, na kterého padla toho dne nepříjemná povinnost zařizovat administrativní záležitosti Klubu, vysvětlil Ágnes a Rose (a taky Markovi – když se tedy jednomu z Roseových doktorandů konečně podařilo probojovat se k němu do laboratoře), o co jde.
„Kdes byl, Marku? Už tu na tebe čekáme hodinu!“
„Nějak jsem se nemohl dostat z laboratoře. Honil jsem tam krysu!“
„Krysu? V mém domě žádné krysy nikdy nebyly! Teda… dokud ses tam nenastěhoval ty. Ach jo.“
Šlo o následující: V Temži se našla tři dětská těla, pokrytá starým elfským písmem a prázdná, dutá. Jako by z nich někdo vyndal vnitřnosti a nechal jen kůže. Jedno tělo pověrčiví dělníci spálili hned po vytažení na nábřeží, druhé se dostalo do rukou nočním elfům, kteří jej odnesli svému pánu, Arthuru Connachtovi, a třetí je v Klubu dole v pitevně. Chtělo by to zjistit, co se to tu sakra děje – a možná dřív, než se tu těch těl objeví víc.
A mimochodem… Také se posledních pár dnů nedá procházet do Férie. Portály jsou zavřené. Sem tam se to stane a bývá to dočasná záležitost, tak se uvidí, co z toho bude. Ale to jen, abyste věděli.
Vydali se prohlédnout si tělo – bylo opravdu tak ošklivé, jak se dalo očekávat. Zdálo se, že na sobě má vyryté neustále se opakující větu. Ágnes si ji pečlivě opsala na kus papíru; Mark se s tím moc nepáral a prostě si kus kůže odřízl.
Pak společně vyrazili nejprve za Arthurem Connachtem, který je ale odmítl přijmout. Poté, co je jeho služebná dryáda poslala pryč, rozhodli se proniknout do domu přes zahradu. Rose se podařilo přesvědčit hlídajícího metaře, aby šel uklízet na hlavní třídu, a pak se už jen stačilo vyhoupnout nahoru na zeď a seskočit do stínu rozložitého dubu. Zahrada byla plná slunce a zadní strana domu byla, co by kamenem dohodil – když se k ní ale naše trojice vydala, nezdálo se, že by se nějak zvlášť přibližovala. Po několika desítkách minut chůze pod palčivým sluncem bylo jasné, že tudy cesta nepovede.
Všimli se, že nedaleko se na kamenné sedátko posadil velký bílý kocour. Mark usoudil, že by mohlo jít o strážce zahrady, a tak zapískal na několik krys a požádal je, aby kocoura zabavily. Kocour po něm loupl okem, pohnul packou, jako by chtěl krysy prostým pohybem zahnat – ale ty se náhle začaly chovat zvláštně. Ztuhly, chvíli nehybně stály na místě, a pak úprkem zmizely pryč, jako by je něco volalo. Kocour se naježil. Ukázalo se, že se jedná o samotného Arthura Connachta, který se nechal po chvíli přesvědčit, že dobrodruzi přišli v dobrém a že by jim mohl ukázat druhé nalezené tělo. Zdálo se, že i chování krys ho trochu znepokojuje – údajně jimi proběhla vlna nějaké mocné magie.
Dětské tělíčko, které měli v opatrování noční elfové, vypadalo stejně jako to první. Rose se podařilo rozluštit, že text, kterým jsou těla popsána, je zaklínadlo ve staré elfštině, které cosi otvírá; ani Connacht ale staroelfsky neuměl, tak je poslal za dryádou Aéthé, o které se říká, že si pamatuje zrod světa.
Skupinka se cestou stavila u známé brány do Férie v Hyde Parku a potvrdila si, že je opravdu zavřená – hlohový keř vedle ní, kouzelná rostlina umožňující průchod mezi světy, navíc pomalu usychal.
U Aéthé – na jejíž palouček je podzemní chodbou ústící do hájku na kraji Hyde Parku dovedla dryáda Vrbička – se dozvěděli, že stará elfština pochází ještě z dob, kdy svět lidí a skřítků byl jeden. A také, že je to nebezpečná řeč, protože její slova mají vlastní vůli a chce to opravdu velkou moc, aby je byl člověk schopen donutit dělat opravdu to, co chce. Aéthé nebyla ráda, že se v její říši zaklínadlo vůbec objevilo a mávnutím ruky je smazala z papíru, který jí Ágnes ukazovala. Pak je vyponklonkovala pryč, a až zpátky v Londýně zjistili, že sídlo dryád je ve Férii, takže na podzemní průchod se uzavření portálů zřejmě nevztahuje. Už ale bylo pozdě – tento průchod byl uzavřen také.
Rose si vzpomněla, že do Férie se dá přenést i hlohovicí, pálenkou vytvořenou z hlohu. Popíjení hlohovice mělo určitou výhodu a určitou nevýhodu – člověk si sice musel udržovat hladinku, aby ve Férii vydržel, ale zase se na něj (alespoň co ukázalo těch pár dosud provedených pokusů) nevztahovala časová disociace tak obvyklá při putování do země víl. Jinými slovy: při cestování s pomocí hlohovice vám nehrozilo, že se do světa lidí omylem vrátíte o sto let později.
Hlohovici vyráběl Rosein kolega z katedry chemie, doktor Charles Warrington. Podělil se o své zásoby a než se nadáli, stáli pod modrou oblohou ve Férii.
Vydali se k nejbližšímu městu a cestou minuli portál z Hyde Parku, ale z opačné strany. Zde, ve Férii, měl tradiční podobu menhirového kruhu (ne jako v Londýně, kde ho na počátku 19. století „zamaskovali“ za romantickou zříceninu). Ani zde nešlo portálem projít; když o něj ale Mark zavadil kusem železa, který mu koukal z kapsy, vzduch mezi menhiry začal vibrovat a uprostřed se objevila matně viditelná síť pečeti, označená znakem jelena s ulomeným parohem.
Skupinka pokračovala dál do města, kde bylo rušno – konal se tu trh a ulice byly vyzdobeny prapory se známým symbolem jelena. Ukázalo se, že jednou za pár let se elfské dvory dohadují o to, kdo bude dalších několik let nominálně vládcem a rozhodčím sporů, a že tato událost právě nastala. Pán tohoto města se klání účastní taky, a celou záležitost provází řada her.
Rose ukradlo nějaké elfské dítě váček s penězi a když si pro něj šla, strhla na sebe pozornost městské stráže. Po výslechu v předzámčí se skupinka dostala k tomu, proč do Férie přišli, a ukážou veliteli stráže Malkasovi cár kůže se zaklínadlem. Toho staroelfské zaklínadlo, zdá se, vyděsí; a protože incident s kapsářem už byl víceméně vyřešen, odvede je za dvorním rádcem místního vládce, starým Ariasem.
Arias prohlásí, že než jim pomůže, potřebuje, aby k němu přistupovali s čistou myslí – věděli například, že cestují s upíry? V dlani se mu objeví zářící koule slunečního světla a jak Mark, tak Ágnes, se vrhnou po nejbližším stínu.
To, že Mark možná vyvázl z onoho posledního setkání s větším škraloupem, než by se zdálo, Rose tak trochu tušila. Ale že k nim Levsky přiřadí upírku, to už je trochu moc… A protože Rose upíry ráda nemá, otočí se a s žezlem v ruce vyrazí k Ágnes.
No comments:
Post a Comment