Wednesday 20 July 2011

Letní slunovrat - část prvá

Poznámka na úvod: Inspirováno dílem H. P. Lovecrafta, zejména povídkami Slavnost, Děs redhookské čtvrti a Krysy ve zdech. Nejsem si jistá, nakolik jsem svůj oblíbený herní systém znásilnila přesunutím příběhu sedm desetiletí do budoucnosti, ale s trochou improvizace a díky skvělým hráčům to dopadlo výborně. Kdyby měl někdo nápad, jak nenásilně zakomponovat do Příběhů Impéria Sanity checky, byla bych mu vděčná.



Ó, příteli a noční společníku, ty, jenž nacházíš potěchu ve vytí psů a v rozlité krvi, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky…

Posledních několik let se pro Sira Henryho, věčného studenta nejmenované britské univerzity, stalo téma školy a vzdělání obecně nepříliš často zmiňovaným pojmem. Se škraloupem na nedostudovaném diplomu a snad i v trestním rejstříku zaměnil rodnou Anglii za její ekvivalent lišící se, krom polohy na odlišném kontinentu, pouze přízviskem „Nová, “ a ve snaze prohloubit své znalosti v oblasti zakázaných věd navštívil proslulou miskatonickou univerzitu v zapadlém massachusettském městě Arkham.

Jeden z místních profesorů, zaměřením etnolog (i když jeho výzkumy by leckterý vědec s opovržením zavrhl) upozornil britského šlechtice na zajímavý rituál oslavy letního slunovratu, odehrávající se v nedalekém Kingsportu. Přestože emeritní profesor nebyl schopen či ochoten poskytnout Henrymu více informací, přeci jen mu doporučil vzít si s sebou do Kingsportu průvodce a pokud možno i nějaký ten doprovod.

Jak se ukázalo, jen nemnozí ctihodní arkhamští občané by se do pověstmi opředeného Kingsportu vydali dobrovolně, zejména v doprovodu nepříjemného cizince. Slovo však dalo slovo, peníz dal peníz, a brzy si lord zajistil služby lehce excentrické – nebo to alespoň dovedně předstírající – lékařky Elizabeth, tahající s sebou krom nutného vybavení i několik plyšových hraček. Několik prohraných partií karet v Hibbsově zájezdním hostinci a nedostatek hotovosti k zaplacení dluhu zajistily Henrymu také doprovod šikovného hazardního hráče Johna Crowleyho.

Crowleyho jméno, hlasitě pronesené v drobné rozepři, která se strhla nad dohranou partií, zaujalo Benedikta Thomase III., patriotistického seržanta ve výslužbě. Shodou okolností věděl, že jeho zesnulý přítel Alphonse Crowley měl syna Johna, o kterém se ale mělo za to, že zahynul ve Velké válce. Seržant se slzou v oku nad znovunalezením syna svého přítele zaplesal, a Crowley neměl to srdce mu sdělit, že pouze využil shody jména, aby si opatřil papíry vojína Johna Crowleyho, kterými zakryl vlastní neparticipaci v onom velkolepém projektu, který později vešel v název První světová válka. Benedikt se rozhodl, že na syna svého přítele bude od té chvíle dohlížet, a znamená-li to jet s nějakým šíleným profesůrkem do Kingsportu, čert to vem, pojede taky.

Sobota 19. června 1927

Ve vlaku se skupinka setkala s nadšeným a poněkud roztržitým studentem, který do Kingsportu jel na návštěvu za svými příbuznými, kteří ho pozvali na oslavu slunovratu. Student teosofie a teorie umění z umělecké školy na Rhode Islandu byl z projevů osazenstva kupé, do kterého si přisedl, poněkud zmaten, ale šarmu uhrančivé doktorky neodolal a s příslibem opětovného shledání jí věnoval svou vizitku, na které se kolem vyraženého nápisu Anthony Harris, Esq. vinulo několik okultistických symbolů.

Kingsport, ač malebné městečko na pobřeží, nepůsobil na první pohled příliš vřele. Na ulicích nebyli lidé, a pokud někdo stál v předzahrádce, počatoval cizince nepřívětivým pohledem a ihned mizel za zavřenými dveřmi. Skupinka se ubytovala v hotelu U kančí hlavy, který byl téměř celý zabrán přespolními hosty přijíždějícími na slavnost slunovratu, ale až na nerudného recepčního, který zarputile odolával jakýmkoli pokusům o to, vypáčit z něj informace, však dlouho na nikoho dalšího nemohli narazit. Ani v luxusním prvním patře, kde měli pokoje Sir Henry a Elizabeth, ani v poněkud skromnějších, takřka podkrovních, prostorách obsahujících pokoj seržanta a Crowleyho, se po chodbách nikdo nepohyboval.

Elizabeth svůj pokoj raději ihned po příchodu prohledala – člověk nemá nic nechat náhodě. A vskutku, odklopením jedné nepříliš povedené krajinky vyvedené v melancholických barvách objevila širokou díru ve zdi, kterou mohla bez problémů přehlédnout vedlejší pokoj. Prázdný. Mistryně jedů neváhala a okamžitě potřela jak zadní stranu obrazu, tak vnější kliku na dveřích svého pokoje agresivní tekutinou vlastní výroby. Načmárala pak na papír rádoby záhadné runy a šla je ukázat vrátnému s tím, jestli náhodou nepatří obyvatelům vedlejšího pokoje. Recepční ale jen zbledl a pak jí ale poradil, ať si hledí svého.

Seržant s Crowleym vyrazili do hostince na opačné straně náměstí, kde se nad bramboračkou a několika panáky seznámili s místním farářem, kterého neblahá situace ve farnosti dohnala nejen k zoufalství, ale i k alkoholismu. Stěžoval si, že o pořádného křesťana nezavadil těch dvacet let, co tu je, a že všichni místní propadli nějakému pohanskému kultu. Sám se ho snaží sice vymýtit, seč to jde, ale zatím neslaví úspěchy. Veškerá ta pohanská chátra se sdružuje v neblaze proslulé kingportské čtvrti Red Hook, válí se tam v hospodách a hráčských doupatech, v sobotu slaví a v neděli spí. Jediné místo, kde od nich má trochu pokoj, je právě tenhle hostinec, U královské koruny.

Sir Henry mezitím ve vlastním pokoje provedl rychlé kouzlo pro objevení zbytků jakýchkoli předchozích rituálů, a chvění v energických proudech pokoje ho přivedlo k uvolněnému prknu v jednom rohu místnosti. Ve vyhloubené jamce pod ním se ukrývala pulzující černá koule. Sir Herny jí nedočkavě uchopil a jeho mysl byla zaplavena děsivou vizí.

Vznášel se nad podivně starobyle vyhlížejícím městečkem Kingsport. Idylu letního odpoledne s pomalu se prodlužujícími stíny najednou pokazila černohnědá vlna krys, která je jako příboj vyvalila ze zříceniny na skalnatém ostrohu čnícím nad rozbouřenými vlnami kingsportského zálivu. Vlna doběhla až do města, kde se vyděšení obyvatelé rozutíkávali do svých domovů - a zde vize skončila. Sir Henry se probral na zemi ve svém pokoje, třímaje v ruce střepy, ze kterých kapala mazlavá černá tekutina.

Elizabeth se mezitímposadila pod sochu neznámého vojína na náměstí. Spatřila v okně ve třetím patře hotelu ustrašeně vyhlížející tvář nějakého chlapce, a vzápětí nedaleko postávající holčičku, kterou se její babička pokusila odvést pryč. Za pomoci plyšových zvířátek se lékařce podařilo vzbudit u oné malé holčičky důveru, a tak jí za pochování plyšového psa vyprávěla o vlastním štěněti, které jí vzali, protože příliš slabě vylo, o tom, jak její rodina Věří, ačkoli se to panu faráři nelíbí, ale ona je na to ještě moc malá, a o tom, jak jí učí říkat básničku před spaním. Na Elizabethino naléhání se o svou modlitbičku i podělila:

Ó, příteli a noční společníku, ty, jenž nacházíš potěchu ve vytí psů a v rozlité krvi, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsící s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!

Všichni se scházejí s nově nabytými informacemi v pokoji Sira Henryho, kterému Elizabeth ošetřuje zraněnou ruku - kousek tkáně ale zůstává částečně znecitlivělý. Skupinka odchází prozkoumat pokoj ve třetím patře, kde lékařka spatřila chlapcovu tvář.

V místnosti leží na posteli nemocná žena a u okna opravdu sedí malý hoch, naprosto netečný k okolnímu světu. Při pokusu o navázání konverzace nereaguje, jen si vezme jednoho z Elizabethiných plyšáků, začne výt a pak, velice teatrálně, zakroutí plyšovému psu krk.

Johnu Crowleymu se konečně přesvědčit recepčního, aby se s ním podělil o nějaké zajímavosti. Dozví se, že hotel už je plný lidí, kteří přijeli na slavnost. Jsou zvláštní, tiší, příliš nemluví. V pokoji ve třetím patře bydlí jakási dvojice z Insmouthu, ona je prý docela normální, ale ten chlap a to dítě... Škoda slov. Recepční zároveň gamblera zapřísahá, aby se už na nic neptal a po ničem, nepátral. Když už prý musí, tak ať navštíví redhookskou čtvrť - tam se scházejí ti, kteří slaví slunovrat. On sám zůstává raději doma.

Lékařka se pokouší nemocnou ženu zachránit, ale nepodaří se jí to – lék, který jí podá, naopak prolomí jakousi poslední vytrvalou vůli k životu. Žena umírá s díky na rtech a s přáním, aby si Elizabeth vzala "tu strašlivost, hrůznost - tu příšernou knihu, která je pod postelí." V okamžiku smrti přibíhá i Sir Henry a snaží se pomocí magie ženu zachránit. Málem je jejím duchem posednut, ale nakonec odolá, a je odměněn mnoha scénami z jejího života, které mu probíhají před očima.

Na jejich základě lze směle konstatovat, že smrt byla pro onu dívku vysvobozením. Byla ženou jednoho z Rybích lidí, kteří se pod innsmouthskými moly oddávají temným rituálům a obcují s bytostmi, o kterých se dozvídají jen utopení námořníci...

No comments:

Post a Comment