Projekt Pegasus: Postapokalyptický příběh

Briefing

Briefingy organizace Projekt Pegasus odpovídaly významu pojmu pouze z části: byly krátké. O tom, že by se na nich jeden dozvěděl něco užitečného, přestali mít naverbovaní časoví agenti velice záhy sebemenší iluze – a platilo to i teď, když nad nimi hřímal Q a lysá lebka se mu v bílém světle zářivek znepokojivě leskla. Prý daleko do budoucnosti. Nějací motorkáři tam dělají bordel. Snad že si skáčou v čase nebo co. Chcete vědět víc? Máte smůlu, za hodinu vás čekám dole, a ne, abyste to posrali jako vždycky. Jo, vy jste zatím byli jenom na jedné misi? To je jedno, je potřeba motivovat dopředu.

Ani analytické oddělené moc nepomohlo. Z vířících čar časových algoritmů toho nikdo z družiny moc nevyčetl, a zdálo se, že ani specializovaní pracovníci – kteří to tam, aspoň podle odznáčků na klopách, měli na starosti – si příliš nevědí rady. Úkol zatím vypadal takto: kdesi v daleké budoucnosti, dávno po apokalypse, která zničila život na Zemi, se skupině pološílených motorkářů, kteří si sami říkali Nenasytní, zřejmě podařilo dostat do pracek nějaký časový stroj. Analytické přístroje zaznamenaly, že se v té době někde v jejich okolí tři motorkáři dopravili časem o několik let zpátky; jeden to nepřežil, dva se teď zhruba dožívají doby, ze které je poslali. Je potřeba zjistit, co se tam děje, a případný časostroj zabavit nebo zničit. Protože to přece nejde, ne, aby si tam nějaký motorkáři skákali časem, jak se jim líbí! Postapo nepostapo.

Aspoň, že se Z nebyl tentokrát problém. Snad jediný kus vybavení, který jim nechtěl povolit, byl parní dezintegrátor profesora Hopfensbergera, nicméně i ten nakonec bez potíží (byť v lehce pozměněném stavu) kontrolou prošel. A vzhledem k tomu, že MP si vyžádal obrněný nákladní vůz, užili si poprvé i cestu transportním portálem.

Příjezd

Jedoucí kola nákladního vozu dosedla s trhnutím na prašnou cestu v nehostinné krajině. Nákladní auto se řítilo spálenou krajinou, a posádka – z části na korbě, z části v kabině řidiče – si užívala krátké chvíle svobody. Připravovali se každý po svém: Sára přivedla k životu zrezivělou kostru, kterou si přivezla s sebou (dal-li se tomu tedy říkat život), profesor si přestavěl plamenomet na dezintegrátor, a K načal opiové doutníky a zrušil nahrávání mise, které se u MP automaticky spustilo s přechodem do terénu.

Rozhodli se, že nejdříve ze všeho vyrazí pro schránku, kterou jim před mnoha a mnoha tisíci lety slíbil „centurion“ L schovat na soutoku dvou potoků. A chvíli cesta probíhala hladce – tedy až do prvního brodu kousek od bývalé Hůrky, kde se zpoza kopce vyrojilo prvních několik Nenasytných. Po krátkém okamžiku napětí (a demonstraci palné síly dezintegrátoru) se situaci podařilo zklidnit a časoví agenti byli pozváni do sídla Nenasytných. Ne však dřív, než vyloví tajnou schránku; a několik Nenasytných, přilákáni spíš vizí benzínu, kterou si družinka vezla na korbě, než nějakou bratrskou láskou, se rozhodlo dělat jim doprovod.

Jedovaté jezero

Najít místo, které L označil, nebylo těžké. Vlastně o to méně, že za ta tisíciletí se ze dvou sotva viditelných potůčků stal obrovský rybník s kalnou vodou, která v hlubinách nepříjemně světélkovala. Detektory radioaktivity se mohly zbláznit, a bylo jasné, že na plavání to tu už dávno, dávno není. Sáře to nevadilo; kovovým plátům radioaktivita nevadí, a její oživlý robot dostal příkaz propátrat dno rybníku. K s profesorem, nechtěje ponechat nic náhodě, se mezitím vydali dezintegrovat hráz.

Svišťovi se v postapokalyptickém světě docela líbilo. Koneckonců, krajina nebyla tak odlišná od té, ve které vyrůstal, a rád by si tu ulovil nějaké zvíře. Motorkáři něco vyprávěli o jakýchsi mutantech, a Sviště napadlo, že by si rád nějakého našel. Vydal se tedy zkoumat polorozbořené trosky vesnice pod hrází, kterou ruka času i hamižných sousedů dávno pobořila tak, že se v ní nedalo žít. A soudě podle toho, jak se chovali ti divní lidé na těch řvoucích koních, prý tu nějací mutanti stále ještě jsou.

Měl štěstí; tedy, jak se to vezme. Narazil na mutanta, strhla se rvačka, mutant ani Svišť se nechtěli dát lehce. Nakonec se prvnímu podařilo utéct, zatímco druhý se, s rozedřenou rukou, vyplížil z trosek vesnice s kořistí: kovovou krabičkou, na které byl Pegas s upilovaným křídlem. Uvnitř, když se poté všichni sešli a krabičku otevřeli, bylo několik kapslí a zpráva: CESIUM PRO PROFESORA TESLU.

Koneckonců, i zprávu od L se podařilo nakonec vylovit, i když za cenu částečné dezintegrace hráze rybníka. Voda se z poloviny vyprázdnila, zrovna tak, aby bylo vidět špičku hlavy Sářina robota, který se nořil z hlubin a nesl v rukou kovovou schránku.

Vzkaz od L

Na plastovém disku, který MP naštěstí dokázal bez problémů přehrát, si – teď už po cestě k sídlu Nenasytných – agenti prohlédli vzkaz, který jim zanechal L. Dvacet tisíc let se na nosiči přece jen podepsalo; zprávy byly poničené, místy zbývaly jen útržky. Nicméně něco málo z toho přece jen přečíst dokázalo:

• s časem se to nemá tak, jak tvrdí Pegasus. Čas neplyne stále vpřed, nevrací se do determinovaných kolejí. Změnami v čase lze významně změnit běh dějin k vlastnímu prospěchu;
• Hlasový záznam od Alfy, který K vzkazuje, ať dá pozor na sebe a na Trojku;
• Videozáznam paměti MP zastrčené v zapomenuté polici někde na základně Pegasa.

Zprávy otřásly všemi – nejvíc snad ale MP. Zatímco do té doby mu nebylo dvakrát příjemné (pokud androidům něco může a nemůže být příjemné), že se mu K hrabal v ovládání; pohled na vlastní paměť jím ale otřásl. V té chvíli poprvé pocítil, že možná nechce dělat všechno tak, jak to v sobě cítí naprogramované.

U Nenasytných

Oslava u Nenasytných byla velkolepá. Asi tak, jako když se sejde dvacet pološílených motorkářů, kteří udělají cokoli, aby aspoň na chvíli unikli z té noční můry, ve které žijí, přidá se k tomu spousta pofidérního alkoholu se spoustou procent, páleného z bůhvíčeho, a jedna velká vatra uprostřed bývalého státního úložiště benzínu. V motorkářské osadě to bylo zajímavé – jen holt o nějakém cestování v čase nebo třech chybějících bratrech se nikdo moc nechtěl vybavovat. A jako obvykle, každý z agentů to řešil po svém: Sára šla vyzpovídat do parní lázně místní ženy, MP se nenápadně, ve stále větších a větších kruzích, potloukal po okolí, K udržoval historkami u ohně bujaré veselí, a profesor Eburhardt se obrnil opiovým doutníkem a šel si popovídat s náčelníkem klanu, Sedmi statečnými slunci. A co se týče Sviště, ten… zmizel.

Ukázalo se, že před nějakou dobou objevili Nenasytní jakéhosi cestovatele, ze kterého se vyklubal cestovatel s moclipak užitečným přístrojem. Prý to dokáže posílat lidi zpátky v čase. A vzhledem k tomu, že Sedm statečných sluncí i přes svůj děsivý vzhled nebyl nejhorším velitelem, jakého Nenasytní kdy měli, a věděl, že benzín dochází a brzy nastanou mutanti a bída, pojal velkolepý plán: odešle všechny své lidi do minulosti, do dob před velkou pohromou, kdy jídla i pití byla všude hojnost. Jen holt, jak zjistit, že ten tajemný poutník nelže? Sedm statečných sluncí tedy zvolil tři „dobrovolníky“, se kterými měl mimo jiné i nějaké nesplacené účty, aby se nechali odteleportovat zpátky v čase a pak podali zprávu, až se vrátí do současnosti. Jeden z nich zemřel a druhý se ztratil – ale ten třetí, ten dorazil předevčírem a tvrdí, že to funguje. Je tedy načase poslat celý kmen zpátky v čase… A s těmito slovy se bodrý náčelník Nenasytných sesul k zemi jeho chrápání se brzy začalo rozléhat ztichlým táborem.

Muž z Hůrky

Ráno moudřejší večera – o to víc, že se družinka trochu rozutekla. Dopoledne je ale všechny našlo na korbě náklaďáku (ze kterého K rychle shodil kohosi, s kým strávil noc), jak se pokoušejí nenápadně vyjet. Poté, co MP našel generátor elektřiny na lidský pohon (Nenasytní své zajatce dokázali zabavit), ze kterého se táhly dráty kamsi pryč, nebylo, proč dále čekat – na konci drátů se nachází jejich cestovatel v čase a klíč k tomuto politováníhodnému nedorozumění. Jen Nenasytným se moc nelíbilo, že jejich hosté už odjíždějí, měli s nimi jiné plány… stejně jako s těmi barely benzínu, které se vezly na korbě auta. Dost pravděpodobně by našli i uplatnění pro motorky K a profesora, nehledě na všechnu tu ostatní skvělou technologii, kterou s sebou jejich hosté měli. Odjezd byl tedy krušný – a vyřešili ho jen tak, že nechali uprostřed tábora jeden naprasklý barel. Protože lepší nějaký benzín v hrsti, než spousta benzínu na korbě… nebo ne?

Rychlý odjezd měl jen jeden háček: od předchozího dne nikdo neviděl Sviště. A pak, jakmile projeli branou, naskytl se jim nevídaný pohled, který toto zjištění zaplašil (a více) – v kleci houpající se nad branou neseděl Svišť jeden, ale hned dva.

Nebyl čas zjišťovat, co se děje. Oba Svišti skončili na korbě, kde si vzájemně nepřestali jít po krku, dokud MP s autem nezastavil ve stínu háje na uhel spálených stromů nedaleko Hůrky, kam mířily jak dráty, tak jejich kroky. A ani poté se záhada nevysvětlila. Ani jeden Svišť si nic nepamatoval, jen to, že byl na obhlídce tábora. A oba si byli zatraceně jistí tím, že oni jsou ten jeden pravý Svišť, nikdo jiný. Rozhodně ne ten druhý, co si je se syčením měří z protějšího konce korby.

Nezbývalo nic jiného, než se vydat do nitra Hůrky. Nenasytní hlídkující u vchodu se nechali 

přesvědčit, že naše agenty posílá Sedm statečných sluncí, a než se kdo nadál, ocitli se uvnitř Hůrky ve starém vaultu. V jedné z místností pak našli připoutaného nikoho jiného než profesorova dobrého přítele, Nikolu Teslu.

Ukázalo se, že Tesla vynalezl vlastní stroj času, ale že je značně nespolehlivý. Dostal se s ním i do těchto časů, kdy se objevil přímo tady, v nitru Hůrky, a stroj se tu… zasekl. Funguje tedy dál, dokáže ale jen teleportovat lidi, sám se nepohne, je zaseknutý dvěma stěnami ve vaultu. Bohužel pro Teslu na něj narazili Nenasytní, když se vydal do okolí hledat pomoc, a přinutili ho stát se součástí jejich velkolepého plánu přesunu všech motorkářů do minulosti. Jejich poslední pokud byl dopoledne jeden ze Svišťů, kterého sem, lapeného, přinesli ožralí Nenasytní.

Protože přívod elektřiny, která pohání stroj času, je přerušený (MP v táboře přestřihl dráty), použijí agenti na zprovoznění stroje času cesium, které Svišť našel pod hrází. Podaří se jim poslat do minulosti jednoho ze Svišťů (aby zůstal jen jeden), a pak poslat do nějaké přátelštější minulosti i Nikolu Teslu. Stroj času nakonec zničí – a než se nadějí (a naštěstí i předtím, než se k nim skrz zavřené dveře vaultu dostanou rozlícení Nenasytní) se časoprostor zavlní a oni se ocitnou zpátky v železobetonové kostce základny Projektu Pegasus.

Projekt Pegasus: Vymazané zápisy z černé skříňky

Hráči hrají skupinu agentů, kteří pracují pro časokorporaci Projekt Pegasus. Ta je vysílá do různých časů na mise, které mají zvrátit nežádoucí běh dějin.

*

Briefing před výjezdem na misi do minulosti.

Velitel: "Nebudete s sebou brát nic, co se do daného času nehodí! Nesmíte po sobě zanechat stopy!"
Svišť, pravěký člen týmu: "Velitel nebát. Svišť všechny stopy zahladit."

*

Člen týmu: "A taky bychom chtěli místní měnu. Radši víc než míň."
Provianťák: "Není problém. Tady máte balíček koření a cihlu soli."

*

Po nepříjemné noci strávené ve strašidelném hostinci uprostřed lesů se nikomu moc vstávat nechce. Android, který je také členem týmu, ale ví, že vstávat se musí.

Android: "Crrr, crrr, vstávat, budík, hahaha, humor!"

*

Svišť jede do 19. století převlečen za fotografa.

Provianťák: "Tady máš foťák a tohle je stativ. Takže roztáhneš ty tři nohy a foťák dáš nahoru."
Svišť: "Šlo by... každá noha hrot?"
Provianťák: "No, asi jo. Proč?"
Svišť: "Pak Svišť mít tři oštěp."

*

Hráč představuje svou postavu jako "postaršího profesora". Prý je mu "tak pětačtyřicet."
"To ne!" zařve půlka hráčů. "To přece ještě není 'postarší'!"

Kapitola šestá: Odposlechnuto na Koňském trhu

• Všichni se sejdou u Marka na pokoji, kde zpovídají Tobiáše Johanna. Ukáže se, že Tobiáš zřejmě, s největší pravděpodobností, zastával za svého života funkci jakéhosi dvorního čaroděje, ačkoli to vehementně popírá. Vypadá to ale, že právě jeho slova, recitování a zpěv pomohly kdysi trpasličím kovářům vytvářet kouzelné artefakty.

• Evelyn také naváže kontak s duší člověka, kterému patřilo tělo předtím, než do něj Elektra vzbudila Tomáše Johanna, jakéhosi Lukáše Nowaka, dělníka, který si rád dal do nosu. Vypoví skupince, že ho po cestě domů z hospody přepadla a "klepla" jakási tmavovladá žena, a pak šťastně zmizí.

• Skupinka se vydá na Koňský trh, kde chtějí najít něco na zub. Tobiáš nadšeně zamíří ke stánku, který si na tržišti vztyčili trpasličí kováři, Petr Kamenovič Kamenský a Vacek. Chce po nich, aby ho odvedl k trpasliřímu králi a i jinak je všemožně uráží, čemuž se mark pokusí zabránit. Ukáže se, že trpaslíci se o starých trpasličích pověstech bavit nechtějí, ale Vacek potají pozve Marka do hospody U železného srpu v pražském podhradí, kde by se prý mohl dozvědět něco víc.

• Skupinka se rozdělí. Mark se vydá do hospody v podhradí, kde je svědkem plánování trpasličího povstání proti vydřidušským majitelům továren. Potká tam také vůdce povstání, odboráře Františka Ladislava Chleboráda, kterého mají, zdá se, všichni v úctě.

• Rose se vydá získat podporu místní pobočky Klubu dobrodruhů. Neboť je VIP členkou tohoto jinak převážně mužského uskupení, pustí ji dovnitř, ale příliš nákloněni jí nejsou. Po drobné půtce s mladíkem, který má na starosti administrativu klubu se zdá, že od pražského Klubu cestovatelů žádná pomoc nehrozí.

• Evelyn se staví doma, u rodiny, kde bydlí, a uvede se do lehkého transu, ve kterém vidí Elektru, upírku, kterou celou dobu sledují, jak si připravuje potřeby k provedení jakéhosi rituálu. Zjistí také, že Elektra bude rituál provádět u sochy Bruncvíka... u které se ukáže, že je kvůli restaurování odklizená v pražském lapidáriu,

• Rudy vezme Tobiáše na flám. Ten dopadá docela dobře, až na to, že když se trpaslík trochu napije a začne zpívat lidové popěvky, věci, o kterých se v písničkách zpívá, se začnou doopravdy dít. Z Hickety, pickety, my black hen se zrodí slepice Sally, kterou pak Rudy s Tobiášem vyděsí dveřníka paní Walsdorfové téměř k smrti.

• Všichni se sejdou zpátky na bytě a rozhodnou se, že si s Elektrou půjdou promluvit – a že to půjde nejlépe, když si na ní počkají na místě rituálu. Zásobí se dřevěnými kolíky, kříží a podobným náčiním a vyrazí do lapidária, kde se jim – poté, co podplatí podezíravé hlídače rozestavěného Výstaviště – podaří ukrýt a rozmístit pasti.

Anekdoty z Národních listů

Hráči zvažují, jestli si promluvit s duší zemřelého.

Mark: Nekromancie? Ta je přece od obnoveného zřízení zemského zakázána!
Tobiáš Johann: Jo, a já mám navíc hlad.
Evelyn: Tak moment, já na tu duši jednom rychle juknu a můžeme jít na klobásku.

---

Hráč: Půjdeme si promluvit s tou Řekyní... Elektrou... Elektrou... Jak ona se to jmenuje příjmením?
Druhý hráč: Theocopoulos.
Třetí hrač: Prostě "Ta, která obcuje s bohy"

---

Příprava na setkání s upírkou:

Mark: Kdo si vezme jaký kříž? 7A je protestanstký, 8B katolický, někde bych tu měl mít i pravoslavný. Účinnost se vypočítává podle Lorenzovy ekvidistantní rovnice odpuzování. Ale... To vlastně asi stejně nebudete mít čas počítat.

O chvíli později:

Jedna z postav: Počkejte, já tomu nějak nerozumím... Jdeme překazit rituál zákeřné upírky na to jediné místo, kde se dá provést. S sebou bereme žezlo, které k tomu upírka potřebuje, a trpaslíka, bez kterého to nejde. Chápu to správně?!

---

Návrat z flámu.

Dveřník: Vy s sebou máte slepici? Dovnitř zvířata nesmějí!
Rudy: To není žádná obyčejná slepice. To je vysloužilá bojová slepice armády Jejího Veličenstva, speciálně cvičená k ozobávání Indů. Do důchodu šla s hodností seržanta!

Kapitola pátá: Berounsko: Hic sunt pumiliones

Po nezdařeném pokusu vědců z Královského muzea přesvědčit družinku, aby odnesla krétské žezlo do Férie se naši hrdinové rozhodli, že si dají od podobných pochybných dobrodružství na chvíli pauzu. Rozjeli se do všech koutů Anglie navštívit rodinu a staré dobré známé a dát se alespoň trochu do kupy.

Nedlouho poté přišel Rose stručný, leč výmluvný, telegram od Marka: PRIJED PRAHA NEMAM PRACHY UPIRI TRPASLICI STOP. Archeoložka pozvedla obočí, povzdechla si, hodila pohledem po svém nejnovějším zapisovateli (čti chudém studentovi neperspektivního oboru, který má hluboko do kapsy) a nasedla na nejbližší vlak do střední Evropy. Ať je Mark jaký chce, je to přece jen kolega a kolegové se ve štychu nenechávají.

Když dorazila, chvíli jí trvalo než v otrhaném vandrákovi, který se k ní na nádraží Františka Josefa I. nějak podezřele hlásil, poznala Marka Parkinsona. A poté, co uviděla jeho zavšivené "útočiště" na pražském Žižkově pod šibeničním vrchem, na nic nečekala a pronajala jim dva pokoje u počestné vinohradské vdovy, paní Růženy Wallsdorfové. Tam, posilněni pozdní snídaní z míchaných vajec a čerstvého chleba, se konečně dozvěděla, co se s Markem dělo celou tu dobu, co oni putovali skotskou vysočinou.

Mark se vydal do Vídně na základě pozvání Adriana Leneva, který mu v dopise sliboval, že odhalil jakási tajemství týkající se onoho prokletého krétského žezla, a že potřebuje jeho, Markovu, pomoc. Nicméně ve Vídni nebylo po milém Lenevovi ani vidu, ani slechu, a Marka neustále někdo odkazoval do slepých uliček. Takto trpaslíka vodili za nos několik týdnů, než ho, bez peněz a bez jakékoli další stopy, jednoho dne přestali kontaktovat úplně. Markovi se podařilo zjistit jediné (to když se jednou omylem připletl k jakési schůzce, kde určitě neměl být, a padlo tam Lenevovo jméno): Lenev prý byl viděl s jakousi tajemnou černovlasou ženou, která se pak do Prahy, do Náprstkova muzea, vydala hledat jakýsi zapomenutý trpasličí artefakt.

Mark nelenil a z posledních peněz si koupil lístek na vlak do Prahy. Mezitím ho ještě vyhledal ředitel Kunsthistorického muzea ve Vídni, který ho podrobil podobnému experiementu, jaký zažívali ve stejnou dobu Markovi přátelé ve Skotsku. Markovi to (na rozdíl od nich) nijak nevadilo a milerád by se byl do Férie vydal; nicméně když ostatní zcela přerušili spolupráci, oznámil ředitel i Markovi, že jeho služeb už není třeba, a s uctivým mávnutím klobouku ho vypoklonkoval z muzea pryč.

Nevadí. I vydal se tedy Mark do Prahy, kde – společně s Rose – navštívili Náprstkovo muzeum. Nebylo lehké dostat se dovnitř, ale Roseina pověst dorazila zřejmě i do střední Evropy a poté, co se setkali se samotným doktorem Vojtou (a s poněkud méně nadšeným doktorem Wassersteinem, ředitelem nově etablovaného antropologického muzea v Mnichově), získali přístup do archivu. Tam zjistili, že se tam často objevuje jakási tajemná Elektra Theocopoulos, která studuje mapy Berounska a záznamy z tamějšího archeologického naleziště.

Víc už z mladé studentky, která si prací v archivu naháněla body, aby se snáze udržela na jinak zcela mužské katedře pravěké a středověké archeologie Univerzity Karlovy, nedostali, takže se druhý den vydali do Berouna. Tak si půjčili koně a podívali se do okolních lesů kde, podle mapy, v jednom starém lomu našli bývalé, již z větší části zasypané, archeologické naleziště.

Mark měl v lomu zvláštní vizi: promluvily k němu hlasy starých trpaslíků, kteří v tomto lomu kdysi pracovali a žili. Vyprávěli mu cosi o jakémsi tajemném artefaktu, který chtěli vytvořit podle vzoru z dálného Východu. Ať to ale bylo cokoli, vize brzy pominulo, a víc ze starého lomu už nedostali. Na odchodu ale našli černý notýsek, do kterého si někdo psal seznam předmětů, které potřebuje k uspořádání jakéhosi rituálu.

Večer si Mark ještě vzpomněl, že by zřejmě bylo potřeba odstěhovat pár posledních věcí ze Žižkova a přestože bylo pozdě a tma, vyrazili se tam podívat. Po cestě potkali bandu místních, kteří se rozhodli, že je okradou (což jim Rose pohotově vymluvila), a při zpáteční cestě, když procházelo okolo starých hřbitovů, náhle uslyšeli zpoza zdi podivné zvuky. Vyrazili na výzvědy – a v malé, oddělené části hřbitova se starými hroby pokrytýmy starými trpasličími runami objeví tmavovlasou ženu, která přidržuje na jednom z hrobů jakéhosi úpícího člověka a evidentně koná nějaký rituál. Ženu zahnali, ale než stihli z její oběti něco dostat, přijela policie a všechny odvezla na stanici.

Poté, co se nějak vymluví a raněný neznámý – který má zřejmě zlomenou ruku – je odvezen na ošetřovnu, se na hřbitov vrátí, vyzbrojí se česnekem a čekají, až přijde i tajemná žena – koneckonců, jistě přijde rituál dokončit! Nicméně ta se už neobjeví a místo toho se k dotyčnému hrobu přibelhá onen člověk, který byl před nějakou dobou odvezen do nemocnice. K Markově a Roseině údivu si lehne na hrob a zdá se, že se chystá spokojeně usnout. Začnou se ho vyptávat, co je zač, a zjistí, že se do něj rituálem zřejmě přenesl duch trpasličího krále Tobiáše Johanna XIV Kladivonosiče. Tobiáš si ale během vyptávání uvědomí, že je zřejmě několik set let po srmti, a dostane menší šok. Marka napadne vzít to přes krčmu, aby se trpasličí král trochu probral, a ve čtyři ráno se všichni šťastně dostanou zpátky k paní Wallsdorfové. Noční dveřník jen natáhne ruku pro svou obvyklou daň a odvrátí pohled.

Druhý den dorazí Rudy a Evelyn, které Rose zpravila o tom, co se děje a kde jsou, a kteří se rozhodli, že se k ostatním přidají. Po vydatné snídani u paní Wallsdorfové se všichni sejdou v Markově pokoji a Tobiáš, který se už trochu smířil se svým osudem, jim vypráví něco o sobě...

Před několika staletími (kdy to přesně bylo, to říct nedokáže) vládl trpasličímu klanu Béronů ze západních kopců. V rodě měli mnoho schopných kovářů, řemeslníků a trpaslíků runami a magií nadaných, a ti všichni se předháněli ve vytváření artefaktů nevídané krásy a síly. Měli pověst o jednom takovém artefaktu nad artefakty, tajemném žezlu, které mělo nevídanou moc, která se v rukou trpaslíka ještě násobila. Tradovalo se, že před mnoha a mnoha staletími ho vyrobili jejich předci kdesi na dálném východě. A jeden z jeho, Tobiášových, kovářů se rozhodl, že vytvoří předmět, který bude tomuto bájnému žezlu nejen roven, ale ještě ho několikanásobně předčí...

Kapitola čtvrtá: Příběh z Latimérie

• Rose, Mark a Rudy se probudí na písečném mořském pobřeží. Nepamatují si, jak se tam dostali, poslední věc, která se jim vybaví, je, že došli s žezlem zpátky do Drumcastlu. Žezlo mají stále s sebou.

• V moři jsou podivná zvířata s chapadly – když je jedno napadne, Rose ho zažene zpátky a družinka se raději rozhodne vyrazit k blízkému okraji lesa, nebo spíše pralesa.

• Na okraji pralesa je hospoda – tedy je tam několik prastarých stromů rostoucích blízko u sebe, mezi kterými postávají a posedávají fauni, nymfy a jiné lesní Sídhe. Zvou cestovatele mezi sebe, nabízejí jim jídlo a pití, a vesele hrají a rozprávějí, aniž by jim tedy byli ochotní říct cokoli o místě, kde se nacházejí. Jen naznačují, že v noci tu není bezpečno. Rose s Markem neodolají, Rudy ale zůstane nedůvěřivý, sedí o kus dál na písku, evidentně nesvůj, a nehodlá mít s těmito nepřirozenými věcmi nic společného.

• Mark si povšimne, že ať už jsou kdekoli, zdá se, že se tu lidem plní přání. Přeje si hudbu – nedaleko něj začne jakýsi faun hrát na píšťalu. Přeje si kus masa – během několika vteřin mu někdo podává tác obložený opečeným vepřovým. Když se to dozví Rudy, vysloví přání, že by chtěl domů. V té chvíli zapíská za ohybem cesty vlak a Rudy vyrazí k němu.

• Vlak nechytí – respektive Rudy se po něm ještě stihne natáhnout, ale ruka mu prolétne nárazníkem, jako by tam vlak nebyl. Uprostřed pralesa se nachází koleje – na jedné straně mizí v dáli, na druhé začínají u opuštěného nádraží. Na loupající se ceduli stojí LATIMÉRIE.

• Trojice se ubytuje v nádraží, i přes neochotu přednosty Paula, skřeta, kterého tam kdysi dávno zavála náhoda. Chce, aby si koupili lístek za vzpomínku, a pořád si stěžuje, že všichni mají přiděleno víc přání než on – on měl jedno, a místo, aby si přál vrátit se domů, si přál svoje vlastní nádraží. Zatímco spí, Mark mu prošmejdí kancelář, vezme pár lístků a také zápisník, ve kterém si Paul zřejmě píše, kdo má kolik přidělených přání.

• Během deštivé noci se k nim přidá i Evelyn, která má z celého toho místa strašně ošklivý pocit, jako by něco bylo hrozně špatně.

• Ráno stojí před nádražím vlak. Čtveřice i přes Paulovy protesty (vzpomínku mu samozřejmě nikdo nedá) nastoupí a než k nim dojde průvodčí, stihne Mark vepsat do ukradených lístků, že platí na Victoria Station. Průvodčí jim lístek štípne a o chvíli později na ně volá, že si mají vystoupit. Vedle kolejí stojí budova Viktoriina nádraží a všude kolem, široko daleko, se rozprostírá prales. Evelyn povolá na pomoc magii a chvíli se jí zdá, jako by se svět kolem ní rozplynul, a uvidí sama sebe, jak leží na posteli a nad hlavou má kamenný strop Drumcastlu.

• S průvodčím se dohodnou, že pojedou tedy dál – chlapec jim je ochoten prodat lístek, ale jen za žezlo. Rose, jejíž trpělivost je už nějakou dobu na hraně, to rozzuří a šťouchne do něj žezlem – svět kolem nich se rozvlní, chvíli se všichni vidí v jedné z drumcastlovských síní, a pak se průvodčí zase probere. Kouká zmateně okolo sebe, tvrdí, že neví, jak se řídí vlak, a že se jmenuje Percy a je syn rybáře z nějaké vesničky u skotského pobřeží.

• Zatímco se dohadují, co dál, vlak dojede na konečnou a sám zastaví. Vystoupí na horské pláni – vlak i koleje vzápětí zmizí – a před nimi stojí vstup do podzemí s hádankou.

• Hádanku vyluští, podzemím projdou, přes draka – kterého uspí Evelynina ukolébavka – se také nějak dostanou, a jakmile se dotknou zlaté sochy na konci tunelu, probudí se na postelích v Drumcastlu. Mark se probouzí v Kunsthistorisches Museum ve Vídni.

• Vědci se nad nimi sklání a gratulují jim k úspěchu. Celá tato halucinace byl totiž experiment, jak by si dokázali poradit s iluzemi a vlezlými Sídhe ve Férii… protože to je místo, kam bude teď potřeba artefakt odnést.

• Evelyn, rozzuřená k nepříčetnosti, že si někdo dovolil hrabat se jí bez dovolení v hlavě, a Rudy, kterého už jen slovo „Férie“ ochromuje hrůzou, o něčem podobném nechtějí ani slyšet. A Rose… Té už dávno došlo, že jestli někdo dokáže najít bezpečné místo pro ten prokletý krétský artefakt, bude to jen ona sama…

Kapitola třetí: Když na skřeta narazíš…

Obyvatelé Drumcastlu se ukázali jako (víceméně) přívětiví lidé, nicméně vyvstala otázka, co teď s artefaktem. Vědci nebyli příliš ochotni podělit se o podrobnosti ohledně toho, co s ním zamýšlejí, a zejména Rose nehodlala pustit tak nebezpečnou věc z dohledu. Kromě toho se toho na hradě našlo na vysvětlování celkem dost – například zakryté klece na druhém nádvoří, ve kterých leželo několik zubožených zvířat. Obyvatelé klecí na první pohled nepatřili mezi obvyklou zvířenu skotské Vysočiny – v jedné kleci spal gryf, v druhé jednorožec a ve třetí (a ten se jako jediný zdál být alespoň trochu opečovávaný) obrovský huňatý pes. Jak se tam ale zvířata ocitla a co s nimi biolog Tobias zamýšlel, to naší družince nikdo říct nechtěl.

V jedné chvíli to už Evelyn nemohla vydržet a za pomoci trochy magie se s huňatým psem pokusila domluvit. Z psiska se vyklubal celkem nadšený, byť nepříliš bystrý společník – vyprávěl Evelyn, že se jmenuje Flíček, že je domácím mazlíčkem jakéhosi sira Alvina, se kterým chodívá na lov, a že jednoho večera, když byl pán pryč, ho doma přepadla nějaká skupina, odchytila ho a odvezla sem. A hrozně rád by prý domů.

V tu chvíli už handrkování o artefakt dostoupilo docela nepříjemné hranice a cestovatelé se tedy vydali do sklepa Drumcastlu, aby si nechali ukázat trezor, do kterého bude artefakt uložen, a zhodnotili jeho bezpečnost. Ve chvíli, kdy ale prozkoumávali nejhlubší sklepení, spustil někdo omylem alarm a celý Drumcastle se magicky zapečetil, včetně dveří do sejfů… Údajně do chvíle, než z Aberdeenu dorazí posádka a kapitán s klíčem. Už o poplachu prý vědí, tak do večera by tu mohli být.

Družinka nechtěla čekat půl dne ve vlhkém sklepě. Po dlouhém zkoumání se jim podařil objevit nečekanou slabinu v obranném systému hradu – únikovou chodbu vedoucí daleko za Drumcastle, ústící uprostřed strmé skalnaté stěny jakéhosi údolí. S trochou štěstí se jim podařilo dostat se dolů a pak, po několika hodinách cesty, doputovat zcela zničení i do Aberdeenu.

Gina nelenila a v nepřátelském cizím městě ihned navázala kontakt s místní spodinou. Skřetí a gobliní děti ulice dovedli všechny cestovatele k mámě jednoho z nich, staré skřetici, která jim dala jídlo a nechala je u sebe odpočinout, ale bylo zcela jasně vidět, že velkou radost z toho nemá. Pořád tak po očku pokukovala po Gině a něco si mumlala pod vousy. Od malých skřetů se také dozvěděli místní drby, zejména to, že se ve městě před několika dny usadila nějaká skupina, která si říká „Pěst spravedlnosti“, a pokouší se potírat zločin… respektive všechno, co považuje zločin, třeba i „… úplně nevinný kapsaření! Vždyť to je přece normální!“. Dozvěděli se i to, kde bydlí sir Alvin (jeden z nejhonosnějších domů ve městě), a že se o něm šeptá, že se za nocí mění ve vlka a chodí zabíjet ovce.

Skupinka se rozloučila se svými hostiteli a vydala se k domu sira Alvina, přemýšlejíce o tom, jak s ním navážou kontakt. Chtěli mu – výměnou za drobnou službičku – vrátit psa; usoudili totiž, že série „náhod“, které je provázely od prvního kontaktu s ředitelem Britského muzea, může znamenat jen jedno – že je jim bývalý upír Adrian Lenev v patách. A proti nadupírovi by pomoc vlkodlaka docela bodla.

Rudyho už delší dobu trápilo, že je nucen pohybovat se v necivilizované divočině. Jakmile tedy uviděl první holičství, ve kterém se shodou okolností prodávaly i pánské klobouky, vlezl okamžitě dovnitř s touhou udělat ze sebe pokud možno zase člověka. A kdo to nesedí ve vedlejší židli a nenechává si holit zarudlou, větrem ošlehanou tvář? Že by sir Alvin?

Slovo dalo slovo a sir Alvin (s notnou dávkou vrčení, křiku, mrmlání a vyhrožování) se nakonec s ostatními dohodl, že jim s Lenevem pomůže – výměnou za navrácení Flíčka a pomoc s onou tajemnou „Pěstí spravedlnosti“, která na místech, kde „nastolila pořádek“, zanechávala jako podpis otisk velké vlčí tlapy („A chápete, pak z toho mám problémy já, protože si všichni myslí, že s tím mám něco společnýho. Ale mě nějaký městský zlodějíčci a chlapi, co doma mlátěj ženský, fakt nezajímaj a nechci s nima bejt jakkoli spojovanej. Pche, starat se o takovou verbež!“)

V zapůjčeném kočáru se všichni vydali zpátky k hradu. Po cestě padla tma a družinka začala mít nepříjemný pocit, že je někdo sleduji. Ve stínech okolních lesů se občas mihlo velké šedé vlčí tělo sira Alvina, ale ve vzduchu viselo ještě něco dalšího, nějaký těžko uchopitelný stín, zachvění v měsíčním světle.

První útok přišel nečekaně. Několik mil za městem narazil kočár na cestu zahrazenou padlými kmeny – koně se splašili, vůz se převrhl a vyděšený kočí vyrazil do tmy. Z nejbližšího shluku stromů se vyrojila skupina skřetů, vedená tou starou skřeticí, která je před několika hodinami přivítala u sebe doma. Zdálo se, že důvodem útoku bylo to, že s sebou skupinka měla goblinku – a když už jsme u toho, tak určitě i spoustu užitečných a hodnotných věcí. Gina, která dobře věděla, jakou má šanci v jakékoli větší bitce, nehodlala nechat nic náhodě a jakmile se vymotala zpoza kočáru dříví, vyrazila do lesa.

Na cestě se strhl boj. Skřeti se vrhli na naše cestovatele, sir Alvin vyrazil na pomoc. V té chvíli se směrem od města ozvalo nadšené zavytí a zvolání: „Kdo to tu přepadává nebohé poutníky? Takovou nepravost nemůže Pěst spravedlnosti dovolit!“ Ke kočáru doběhl Thomas, kterého jen před několika dny vysvobodila krétské žezlo z pout vlkodlactví, s nadšením zavýsknutím se vrhl mezi skřety a začal se ohánět krátkým armádním mečíkem.

Gina to vše pozorovala z větve nedalekého stromu. Náhle ucítila, jak na ní sedá únava a s hrůzou si uvědomila, že se nemůže ani pohnout. Na větvi vedle ní se usadila černá mlha a pomalu se přetvořila do podoby usmívajícího se Adriana Leneva. Upír se ke goblince, zcela neschopné pohybu, naklonil a prstem jí přejel přes čelo. „Myslím, že bys mi mohla přinést to žezlo, co, holčičko?“ zašeptal a goblinka začala poslušně šplhat dolů ze stromu. Než ale stihl upír udělat cokoli dalšího, z větve stromu ho srazil obrovský šedý vlk. Všichni tři spadli na zem a Gina se rychle klidila z dosahu, zatímco rvoucí se sir Alvin a Adrian Lenev se ocitli na silnici.

Nezdálo se, že by měl vlkodlak nějak zvlášť navrch. Celý výjev – prchající skřety, výskajícího Thomase, Ginu kráčející toporně ke zbytkům kočáru a zkoprnělou, napůl zdecimovanou družinku – ozařovalo měsíční světlo. Evelyn k němu vztáhla ruce a na tváři se jí objevila stříbrná měsíční maska. Měsíční světlo zesílilo a Evelyn uviděla, jak se od upíra táhne ke goblince tenká černá nitka. Luskla prsty, nitka se přetrhla, Lenev vztekle zavřískl a Gina se zhroutila bezvládně na zem.

Pak už to šlo ráz na ráz. Během několika vteřin ležel Lenev na zemi a Rose nad ním vztekle mávala krétským žezlem. Po krátké poradě s ostatními přitiskla upírovi artefakt na hruď a Lenev se rozsypal v hromádku popele.

Skupinka se vrátila do hradu, kam už mezitím stihla dorazit posádka z Aberdeenu. Sir Alvin se znovu shledal se svým věrným psem, Thomase poznal – ukázalo se, že to byl on, kdo z něj udělal vlkodlaka – a rozhodl se, že ho přijme do smečky, aby ho měl pod kontrolou. Vědci byli zase rádi, že se jim vrátilo žezlo, ale když ho znovu chtěli dát do sejfu pod hradem, Rose jim odpověděla, že to ho radši hodí do jedovatého bahna hradního příkopu…