Briefing
Briefingy organizace Projekt Pegasus odpovídaly významu pojmu pouze z části: byly krátké. O tom, že by se na nich jeden dozvěděl něco užitečného, přestali mít naverbovaní časoví agenti velice záhy sebemenší iluze – a platilo to i teď, když nad nimi hřímal Q a lysá lebka se mu v bílém světle zářivek znepokojivě leskla. Prý daleko do budoucnosti. Nějací motorkáři tam dělají bordel. Snad že si skáčou v čase nebo co. Chcete vědět víc? Máte smůlu, za hodinu vás čekám dole, a ne, abyste to posrali jako vždycky. Jo, vy jste zatím byli jenom na jedné misi? To je jedno, je potřeba motivovat dopředu.
Ani analytické oddělené moc nepomohlo. Z vířících čar časových algoritmů toho nikdo z družiny moc nevyčetl, a zdálo se, že ani specializovaní pracovníci – kteří to tam, aspoň podle odznáčků na klopách, měli na starosti – si příliš nevědí rady. Úkol zatím vypadal takto: kdesi v daleké budoucnosti, dávno po apokalypse, která zničila život na Zemi, se skupině pološílených motorkářů, kteří si sami říkali Nenasytní, zřejmě podařilo dostat do pracek nějaký časový stroj. Analytické přístroje zaznamenaly, že se v té době někde v jejich okolí tři motorkáři dopravili časem o několik let zpátky; jeden to nepřežil, dva se teď zhruba dožívají doby, ze které je poslali. Je potřeba zjistit, co se tam děje, a případný časostroj zabavit nebo zničit. Protože to přece nejde, ne, aby si tam nějaký motorkáři skákali časem, jak se jim líbí! Postapo nepostapo.
Aspoň, že se Z nebyl tentokrát problém. Snad jediný kus vybavení, který jim nechtěl povolit, byl parní dezintegrátor profesora Hopfensbergera, nicméně i ten nakonec bez potíží (byť v lehce pozměněném stavu) kontrolou prošel. A vzhledem k tomu, že MP si vyžádal obrněný nákladní vůz, užili si poprvé i cestu transportním portálem.
Příjezd
Jedoucí kola nákladního vozu dosedla s trhnutím na prašnou cestu v nehostinné krajině. Nákladní auto se řítilo spálenou krajinou, a posádka – z části na korbě, z části v kabině řidiče – si užívala krátké chvíle svobody. Připravovali se každý po svém: Sára přivedla k životu zrezivělou kostru, kterou si přivezla s sebou (dal-li se tomu tedy říkat život), profesor si přestavěl plamenomet na dezintegrátor, a K načal opiové doutníky a zrušil nahrávání mise, které se u MP automaticky spustilo s přechodem do terénu.
Rozhodli se, že nejdříve ze všeho vyrazí pro schránku, kterou jim před mnoha a mnoha tisíci lety slíbil „centurion“ L schovat na soutoku dvou potoků. A chvíli cesta probíhala hladce – tedy až do prvního brodu kousek od bývalé Hůrky, kde se zpoza kopce vyrojilo prvních několik Nenasytných. Po krátkém okamžiku napětí (a demonstraci palné síly dezintegrátoru) se situaci podařilo zklidnit a časoví agenti byli pozváni do sídla Nenasytných. Ne však dřív, než vyloví tajnou schránku; a několik Nenasytných, přilákáni spíš vizí benzínu, kterou si družinka vezla na korbě, než nějakou bratrskou láskou, se rozhodlo dělat jim doprovod.
Jedovaté jezero
Najít místo, které L označil, nebylo těžké. Vlastně o to méně, že za ta tisíciletí se ze dvou sotva viditelných potůčků stal obrovský rybník s kalnou vodou, která v hlubinách nepříjemně světélkovala. Detektory radioaktivity se mohly zbláznit, a bylo jasné, že na plavání to tu už dávno, dávno není. Sáře to nevadilo; kovovým plátům radioaktivita nevadí, a její oživlý robot dostal příkaz propátrat dno rybníku. K s profesorem, nechtěje ponechat nic náhodě, se mezitím vydali dezintegrovat hráz.
Svišťovi se v postapokalyptickém světě docela líbilo. Koneckonců, krajina nebyla tak odlišná od té, ve které vyrůstal, a rád by si tu ulovil nějaké zvíře. Motorkáři něco vyprávěli o jakýchsi mutantech, a Sviště napadlo, že by si rád nějakého našel. Vydal se tedy zkoumat polorozbořené trosky vesnice pod hrází, kterou ruka času i hamižných sousedů dávno pobořila tak, že se v ní nedalo žít. A soudě podle toho, jak se chovali ti divní lidé na těch řvoucích koních, prý tu nějací mutanti stále ještě jsou.
Měl štěstí; tedy, jak se to vezme. Narazil na mutanta, strhla se rvačka, mutant ani Svišť se nechtěli dát lehce. Nakonec se prvnímu podařilo utéct, zatímco druhý se, s rozedřenou rukou, vyplížil z trosek vesnice s kořistí: kovovou krabičkou, na které byl Pegas s upilovaným křídlem. Uvnitř, když se poté všichni sešli a krabičku otevřeli, bylo několik kapslí a zpráva: CESIUM PRO PROFESORA TESLU.
Koneckonců, i zprávu od L se podařilo nakonec vylovit, i když za cenu částečné dezintegrace hráze rybníka. Voda se z poloviny vyprázdnila, zrovna tak, aby bylo vidět špičku hlavy Sářina robota, který se nořil z hlubin a nesl v rukou kovovou schránku.
Vzkaz od L
Na plastovém disku, který MP naštěstí dokázal bez problémů přehrát, si – teď už po cestě k sídlu Nenasytných – agenti prohlédli vzkaz, který jim zanechal L. Dvacet tisíc let se na nosiči přece jen podepsalo; zprávy byly poničené, místy zbývaly jen útržky. Nicméně něco málo z toho přece jen přečíst dokázalo:
- s časem se to nemá tak, jak tvrdí Pegasus. Čas neplyne stále vpřed, nevrací se do determinovaných kolejí. Změnami v čase lze významně změnit běh dějin k vlastnímu prospěchu;
- Hlasový záznam od Alfy, který K vzkazuje, ať dá pozor na sebe a na Trojku;
- Videozáznam paměti MP zastrčené v zapomenuté polici někde na základně Pegasa.
Zprávy otřásly všemi – nejvíc snad ale MP. Zatímco do té doby mu nebylo dvakrát příjemné (pokud androidům něco může a nemůže být příjemné), že se mu K hrabal v ovládání; pohled na vlastní paměť jím ale otřásl. V té chvíli poprvé pocítil, že možná nechce dělat všechno tak, jak to v sobě cítí naprogramované.
U Nenasytných
Oslava u Nenasytných byla velkolepá. Asi tak, jako když se sejde dvacet pološílených motorkářů, kteří udělají cokoli, aby aspoň na chvíli unikli z té noční můry, ve které žijí, přidá se k tomu spousta pofidérního alkoholu se spoustou procent, páleného z bůhvíčeho, a jedna velká vatra uprostřed bývalého státního úložiště benzínu. V motorkářské osadě to bylo zajímavé – jen holt o nějakém cestování v čase nebo třech chybějících bratrech se nikdo moc nechtěl vybavovat. A jako obvykle, každý z agentů to řešil po svém: Sára šla vyzpovídat do parní lázně místní ženy, MP se nenápadně, ve stále větších a větších kruzích, potloukal po okolí, K udržoval historkami u ohně bujaré veselí, a profesor Eburhardt se obrnil opiovým doutníkem a šel si popovídat s náčelníkem klanu, Sedmi statečnými slunci. A co se týče Sviště, ten… zmizel.
Ukázalo se, že před nějakou dobou objevili Nenasytní jakéhosi cestovatele, ze kterého se vyklubal cestovatel s moclipak užitečným přístrojem. Prý to dokáže posílat lidi zpátky v čase. A vzhledem k tomu, že Sedm statečných sluncí i přes svůj děsivý vzhled nebyl nejhorším velitelem, jakého Nenasytní kdy měli, a věděl, že benzín dochází a brzy nastanou mutanti a bída, pojal velkolepý plán: odešle všechny své lidi do minulosti, do dob před velkou pohromou, kdy jídla i pití byla všude hojnost. Jen holt, jak zjistit, že ten tajemný poutník nelže? Sedm statečných sluncí tedy zvolil tři „dobrovolníky“, se kterými měl mimo jiné i nějaké nesplacené účty, aby se nechali odteleportovat zpátky v čase a pak podali zprávu, až se vrátí do současnosti. Jeden z nich zemřel a druhý se ztratil – ale ten třetí, ten dorazil předevčírem a tvrdí, že to funguje. Je tedy načase poslat celý kmen zpátky v čase… A s těmito slovy se bodrý náčelník Nenasytných sesul k zemi jeho chrápání se brzy začalo rozléhat ztichlým táborem.
Muž z Hůrky
Ráno moudřejší večera – o to víc, že se družinka trochu rozutekla. Dopoledne je ale všechny našlo na korbě náklaďáku (ze kterého K rychle shodil kohosi, s kým strávil noc), jak se pokoušejí nenápadně vyjet. Poté, co MP našel generátor elektřiny na lidský pohon (Nenasytní své zajatce dokázali zabavit), ze kterého se táhly dráty kamsi pryč, nebylo, proč dále čekat – na konci drátů se nachází jejich cestovatel v čase a klíč k tomuto politováníhodnému nedorozumění. Jen Nenasytným se moc nelíbilo, že jejich hosté už odjíždějí, měli s nimi jiné plány… stejně jako s těmi barely benzínu, které se vezly na korbě auta. Dost pravděpodobně by našli i uplatnění pro motorky K a profesora, nehledě na všechnu tu ostatní skvělou technologii, kterou s sebou jejich hosté měli. Odjezd byl tedy krušný – a vyřešili ho jen tak, že nechali uprostřed tábora jeden naprasklý barel. Protože lepší nějaký benzín v hrsti, než spousta benzínu na korbě… nebo ne?
Rychlý odjezd měl jen jeden háček: od předchozího dne nikdo neviděl Sviště. A pak, jakmile projeli branou, naskytl se jim nevídaný pohled, který toto zjištění zaplašil (a více) – v kleci houpající se nad branou neseděl Svišť jeden, ale hned dva.
Nebyl čas zjišťovat, co se děje. Oba Svišti skončili na korbě, kde si vzájemně nepřestali jít po krku, dokud MP s autem nezastavil ve stínu háje na uhel spálených stromů nedaleko Hůrky, kam mířily jak dráty, tak jejich kroky. A ani poté se záhada nevysvětlila. Ani jeden Svišť si nic nepamatoval, jen to, že byl na obhlídce tábora. A oba si byli zatraceně jistí tím, že oni jsou ten jeden pravý Svišť, nikdo jiný. Rozhodně ne ten druhý, co si je se syčením měří z protějšího konce korby.
Nezbývalo nic jiného, než se vydat do nitra Hůrky. Nenasytní hlídkující u vchodu se nechali
přesvědčit, že naše agenty posílá Sedm statečných sluncí, a než se kdo nadál, ocitli se uvnitř Hůrky ve starém vaultu. V jedné z místností pak našli připoutaného nikoho jiného než profesorova dobrého přítele, Nikolu Teslu.
Ukázalo se, že Tesla vynalezl vlastní stroj času, ale že je značně nespolehlivý. Dostal se s ním i do těchto časů, kdy se objevil přímo tady, v nitru Hůrky, a stroj se tu… zasekl. Funguje tedy dál, dokáže ale jen teleportovat lidi, sám se nepohne, je zaseknutý dvěma stěnami ve vaultu. Bohužel pro Teslu na něj narazili Nenasytní, když se vydal do okolí hledat pomoc, a přinutili ho stát se součástí jejich velkolepého plánu přesunu všech motorkářů do minulosti. Jejich poslední pokud byl dopoledne jeden ze Svišťů, kterého sem, lapeného, přinesli ožralí Nenasytní.
Protože přívod elektřiny, která pohání stroj času, je přerušený (MP v táboře přestřihl dráty), použijí agenti na zprovoznění stroje času cesium, které Svišť našel pod hrází. Podaří se jim poslat do minulosti jednoho ze Svišťů (aby zůstal jen jeden), a pak poslat do nějaké přátelštější minulosti i Nikolu Teslu. Stroj času nakonec zničí – a než se nadějí (a naštěstí i předtím, než se k nim skrz zavřené dveře vaultu dostanou rozlícení Nenasytní) se časoprostor zavlní a oni se ocitnou zpátky v železobetonové kostce základny Projektu Pegasus.
No comments:
Post a Comment