Kapitola třetí: Když na skřeta narazíš…

Obyvatelé Drumcastlu se ukázali jako (víceméně) přívětiví lidé, nicméně vyvstala otázka, co teď s artefaktem. Vědci nebyli příliš ochotni podělit se o podrobnosti ohledně toho, co s ním zamýšlejí, a zejména Rose nehodlala pustit tak nebezpečnou věc z dohledu. Kromě toho se toho na hradě našlo na vysvětlování celkem dost – například zakryté klece na druhém nádvoří, ve kterých leželo několik zubožených zvířat. Obyvatelé klecí na první pohled nepatřili mezi obvyklou zvířenu skotské Vysočiny – v jedné kleci spal gryf, v druhé jednorožec a ve třetí (a ten se jako jediný zdál být alespoň trochu opečovávaný) obrovský huňatý pes. Jak se tam ale zvířata ocitla a co s nimi biolog Tobias zamýšlel, to naší družince nikdo říct nechtěl.

V jedné chvíli to už Evelyn nemohla vydržet a za pomoci trochy magie se s huňatým psem pokusila domluvit. Z psiska se vyklubal celkem nadšený, byť nepříliš bystrý společník – vyprávěl Evelyn, že se jmenuje Flíček, že je domácím mazlíčkem jakéhosi sira Alvina, se kterým chodívá na lov, a že jednoho večera, když byl pán pryč, ho doma přepadla nějaká skupina, odchytila ho a odvezla sem. A hrozně rád by prý domů.

V tu chvíli už handrkování o artefakt dostoupilo docela nepříjemné hranice a cestovatelé se tedy vydali do sklepa Drumcastlu, aby si nechali ukázat trezor, do kterého bude artefakt uložen, a zhodnotili jeho bezpečnost. Ve chvíli, kdy ale prozkoumávali nejhlubší sklepení, spustil někdo omylem alarm a celý Drumcastle se magicky zapečetil, včetně dveří do sejfů… Údajně do chvíle, než z Aberdeenu dorazí posádka a kapitán s klíčem. Už o poplachu prý vědí, tak do večera by tu mohli být.

Družinka nechtěla čekat půl dne ve vlhkém sklepě. Po dlouhém zkoumání se jim podařil objevit nečekanou slabinu v obranném systému hradu – únikovou chodbu vedoucí daleko za Drumcastle, ústící uprostřed strmé skalnaté stěny jakéhosi údolí. S trochou štěstí se jim podařilo dostat se dolů a pak, po několika hodinách cesty, doputovat zcela zničení i do Aberdeenu.

Gina nelenila a v nepřátelském cizím městě ihned navázala kontakt s místní spodinou. Skřetí a gobliní děti ulice dovedli všechny cestovatele k mámě jednoho z nich, staré skřetici, která jim dala jídlo a nechala je u sebe odpočinout, ale bylo zcela jasně vidět, že velkou radost z toho nemá. Pořád tak po očku pokukovala po Gině a něco si mumlala pod vousy. Od malých skřetů se také dozvěděli místní drby, zejména to, že se ve městě před několika dny usadila nějaká skupina, která si říká „Pěst spravedlnosti“, a pokouší se potírat zločin… respektive všechno, co považuje zločin, třeba i „… úplně nevinný kapsaření! Vždyť to je přece normální!“. Dozvěděli se i to, kde bydlí sir Alvin (jeden z nejhonosnějších domů ve městě), a že se o něm šeptá, že se za nocí mění ve vlka a chodí zabíjet ovce.

Skupinka se rozloučila se svými hostiteli a vydala se k domu sira Alvina, přemýšlejíce o tom, jak s ním navážou kontakt. Chtěli mu – výměnou za drobnou službičku – vrátit psa; usoudili totiž, že série „náhod“, které je provázely od prvního kontaktu s ředitelem Britského muzea, může znamenat jen jedno – že je jim bývalý upír Adrian Lenev v patách. A proti nadupírovi by pomoc vlkodlaka docela bodla.

Rudyho už delší dobu trápilo, že je nucen pohybovat se v necivilizované divočině. Jakmile tedy uviděl první holičství, ve kterém se shodou okolností prodávaly i pánské klobouky, vlezl okamžitě dovnitř s touhou udělat ze sebe pokud možno zase člověka. A kdo to nesedí ve vedlejší židli a nenechává si holit zarudlou, větrem ošlehanou tvář? Že by sir Alvin?

Slovo dalo slovo a sir Alvin (s notnou dávkou vrčení, křiku, mrmlání a vyhrožování) se nakonec s ostatními dohodl, že jim s Lenevem pomůže – výměnou za navrácení Flíčka a pomoc s onou tajemnou „Pěstí spravedlnosti“, která na místech, kde „nastolila pořádek“, zanechávala jako podpis otisk velké vlčí tlapy („A chápete, pak z toho mám problémy já, protože si všichni myslí, že s tím mám něco společnýho. Ale mě nějaký městský zlodějíčci a chlapi, co doma mlátěj ženský, fakt nezajímaj a nechci s nima bejt jakkoli spojovanej. Pche, starat se o takovou verbež!“)

V zapůjčeném kočáru se všichni vydali zpátky k hradu. Po cestě padla tma a družinka začala mít nepříjemný pocit, že je někdo sleduji. Ve stínech okolních lesů se občas mihlo velké šedé vlčí tělo sira Alvina, ale ve vzduchu viselo ještě něco dalšího, nějaký těžko uchopitelný stín, zachvění v měsíčním světle.

První útok přišel nečekaně. Několik mil za městem narazil kočár na cestu zahrazenou padlými kmeny – koně se splašili, vůz se převrhl a vyděšený kočí vyrazil do tmy. Z nejbližšího shluku stromů se vyrojila skupina skřetů, vedená tou starou skřeticí, která je před několika hodinami přivítala u sebe doma. Zdálo se, že důvodem útoku bylo to, že s sebou skupinka měla goblinku – a když už jsme u toho, tak určitě i spoustu užitečných a hodnotných věcí. Gina, která dobře věděla, jakou má šanci v jakékoli větší bitce, nehodlala nechat nic náhodě a jakmile se vymotala zpoza kočáru dříví, vyrazila do lesa.

Na cestě se strhl boj. Skřeti se vrhli na naše cestovatele, sir Alvin vyrazil na pomoc. V té chvíli se směrem od města ozvalo nadšené zavytí a zvolání: „Kdo to tu přepadává nebohé poutníky? Takovou nepravost nemůže Pěst spravedlnosti dovolit!“ Ke kočáru doběhl Thomas, kterého jen před několika dny vysvobodila krétské žezlo z pout vlkodlactví, s nadšením zavýsknutím se vrhl mezi skřety a začal se ohánět krátkým armádním mečíkem.

Gina to vše pozorovala z větve nedalekého stromu. Náhle ucítila, jak na ní sedá únava a s hrůzou si uvědomila, že se nemůže ani pohnout. Na větvi vedle ní se usadila černá mlha a pomalu se přetvořila do podoby usmívajícího se Adriana Leneva. Upír se ke goblince, zcela neschopné pohybu, naklonil a prstem jí přejel přes čelo. „Myslím, že bys mi mohla přinést to žezlo, co, holčičko?“ zašeptal a goblinka začala poslušně šplhat dolů ze stromu. Než ale stihl upír udělat cokoli dalšího, z větve stromu ho srazil obrovský šedý vlk. Všichni tři spadli na zem a Gina se rychle klidila z dosahu, zatímco rvoucí se sir Alvin a Adrian Lenev se ocitli na silnici.

Nezdálo se, že by měl vlkodlak nějak zvlášť navrch. Celý výjev – prchající skřety, výskajícího Thomase, Ginu kráčející toporně ke zbytkům kočáru a zkoprnělou, napůl zdecimovanou družinku – ozařovalo měsíční světlo. Evelyn k němu vztáhla ruce a na tváři se jí objevila stříbrná měsíční maska. Měsíční světlo zesílilo a Evelyn uviděla, jak se od upíra táhne ke goblince tenká černá nitka. Luskla prsty, nitka se přetrhla, Lenev vztekle zavřískl a Gina se zhroutila bezvládně na zem.

Pak už to šlo ráz na ráz. Během několika vteřin ležel Lenev na zemi a Rose nad ním vztekle mávala krétským žezlem. Po krátké poradě s ostatními přitiskla upírovi artefakt na hruď a Lenev se rozsypal v hromádku popele.

Skupinka se vrátila do hradu, kam už mezitím stihla dorazit posádka z Aberdeenu. Sir Alvin se znovu shledal se svým věrným psem, Thomase poznal – ukázalo se, že to byl on, kdo z něj udělal vlkodlaka – a rozhodl se, že ho přijme do smečky, aby ho měl pod kontrolou. Vědci byli zase rádi, že se jim vrátilo žezlo, ale když ho znovu chtěli dát do sejfu pod hradem, Rose jim odpověděla, že to ho radši hodí do jedovatého bahna hradního příkopu…

Kapitola druhá: Vlkodlačí vrchovina

Po zhaceném pokusu o vloupání se do podzemních sejfů Britského muzea se ředitel této ctihodné instituce rozhodne poslat předpokládaný cíl zlodějů, tajemný krétský artefakt ve tvaru býka, do bezpečí – do hradu Drumcastle nedaleko skotského Aberdeenu, kde má Britské muzeum detašované pracoviště. Zatímco oficiální posel vyjíždí přímou cestou nahoru na sever, menší oklikou si to po kolejích šine skupinka, která artefakt převáží ve skutečnosti.

Rudému Rudymu, Rose, Gině a Evelyn uběhlo prvních několik hodin v první třídě velice příjemně. Až těsně nad ránem, pár mil před Edinburghem, se dostavily první nepříjemnosti – vlak se zastavil kvůli závalu na trati. Zdržení se protahovalo a nezdálo se, že by se se situací dalo něco dělat. I padlo rozhodnutí – protože artefakt, který převáželi, chtěli čtyři kolegové (přátelé je teď možná ještě příliš silné slovo) předat co nejdřív, bylo nasnadě najít si nějaký alternativní dopravní prostředek. Místní vozkové a kočí si touto dobou už začali uvědomovat možný nečekaný výdělek plynoucí z této situace, a k nádraží dorazilo několik kočárů. Sice jich bylo méně než cestujících, drobnou lstí se však naší skupince podařilo jeden zabrat a vyrazil na sever.

Poté, co v Edinburghu podnikli to, co každý z nich považoval za vhodné – Rose navštívila knihovnu, Gina se na chvíli vmísila mezi místní pouliční dareby a rozšířila zprávu, že jejich poněkud výstředně vyhlížející skupina míří na západ na Glasgow, Rudý Rudy propustil skřeta Teda, který se k nim přidal v Londýně –, najala si naše skupinka kočár, který je měl dovést až do Aberdeenu. Měl… vozka je dovezl do necelé třetiny cesty, do podhůří pod skotskou Vysočinou. Jet dále by byla sebevražda, protože horské cesty se hemží loupeživými bandami skřetů a kromě toho tu jsou taky vlci. Nedal se přesvědčit sliby ani hrozbami a už se zdálo, že cesta k Aberdeenu nabere drastických rozměrů.

V tom okamžiku se však zpoza zatáčky vynořil oddíl skotských horalů, samozřejmě tedy ve službách Jejího Veličenstva. Ukázalo se, že mají za úkol tuto část hor od výše zmíněných loupeživých skřetů očistit, a po krátkém dohadování se k nim družinka přidala – vojáci je doprovodí na základnu zhruba na půli cesty mezi Edinburghem a Aberdeenem, a dále si pak už budou muset poradit sami.

Když však v podvečer dorazili k základně, ukázalo se, že něco je špatně. Ze dvou mužů, kteří měli základnu hlídat, jeden zmizel – druhý ležel na zemi s vyrvaným hrdlem. Vojáci se rozptýlili po okolí a hledali, ale nenašli ani svého muže, ani šelmu, která toto udělala. Zabarikádovali se tedy uvnitř chaty a čekali.

Evelyn to nedalo a okolo půlnoci, kdy už měsíc svítil vysoko na obloze, se proplížila ven a pohrála si trochu s měsíční magií. Ve stříbrném světle měsíce se před ní začal odvíjet příběh, tak, jak se zřejmě odehrál před několika málo hodinami. Dva muži, stojí, povídají si, opření o zeď horské chaty. Pak jednomu náhle tvář zrůzní vztekem – druhý něco vypráví, směje se, pokrčí rameny. První se otočí, odejde opodál a Evelyn vidí, jak se mění, jak se ze statného mladého muže stává obrovský vlk. Vlk se otáčí a vrhá se na druhého muže, drásá mu krk a nechává ho mrtvého na zemi. Pak měsíc zakryjí mraky a scéna zmizí.

Na druhý den ráno přijde k základně chybějící voják. Je celý podrápaný, zmatený, nic si nepamatuje. Naposled prý, jak se zemřelým Georgiem stáli na stráži, a pak se probral nahoře na kopci – jak se tam dostal, neví. Vojáci ho přijmou mezi sebe, šťastni, že alespoň jeden z nich se zachránil; Evelyn si ale všimne, že znovunalezený hrdina – jmenuje se Thomas – si dává velký pozor, aby se náhodou nedotkl některé ze stříbrných kulek, kterých je v horské základně velká zásoba.

Velitel jednotky vyšle Thomase a ještě jednoho vojáka do Aberdeenu, aby podali hlášení o tom, co se v chatě přihodilo (přece jen, nějaká velká dravá bestie tu vraždí naše muže…). Družinka po cestě z Thomase dostane, jak to vlastně ve skutečnosti bylo – býval zamilovaný do jedné dívky, která ho pak ale nechala právě kvůli onomu druhému vojákovi. Tento druhý mladík jí ale celkem brzy pustil k vodě – a dívka to neustála a spáchala ze žalu sebevraždu. V onen osudný večer, kdy oba mladíci stáli na stráži, na nešťastnou příhodu bohužel došla řeč a Thomas se neovládl.

„A to se ti stává často, že se takhle neovládneš?“
„No, když se měsíc blíží k úplňku, tak docela často… Moc příjemný to teda není, to vám řeknu.“
„A jak sis tento… eh… stav přivodil?“
„To víte… Když mě opustila, myslel jsem, že mi pukne srdce. Neměl jsem pro co žít, měsíce jsem se potácel na pokraji zhroucení. Tak jsem požádal jednoho dobrého přítele, aby se nade mnou slitoval, aby mě přivedl na jiné myšlenky a dal mi něco, pro co budu moct žít.“
„To jako aby z tebe udělal vlkodlaka?!“
„No, moc se mu nechtělo, ale přesvědčil jsem ho. Jenom jsem si myslel, že to bude jiné. Vlastně se pořád cítím mizerně, to se nijak nezměnilo, a ještě navíc se teď po večerech měním v nějakou bestii a žeru lidi… Teda ne vždycky, rozumějte, snažím se to ovládat, ale občas to člověku ujede…“

Víc o neznámém příteli Thomas prozradit nechtěl. Poté, co ale ostatní zjistili, že vlkodlakem být nechce, rozhodli se použít tajemný krétský artefakt znovu. Počkali, až se druhý voják, který je doprovázel, na chvíli vzdálí, a přiložili býčí žezlo Thomasovi na hruď. Žezlo se zachvělo, prasklinky se prohloubily, a Thomas vstal, zdravější a čilejší než kdy dřív. Až by se zdálo, že ho dotyk žezla vyléčil jen z negativních stránek vlkodlačství. A přestože nejprve z toho měli radost, zbývající den cesty do Aberdeenu se začalo ukazovat, že to s Thomasem možná dopadlo trochu jinak, že by jeden čekal. A když je pak těsně před branami Aberdeenu opustil a poslal dál na Drumcastle se slovy, že vyráží činit dobro do aberdeenských ulic, pouštěla ho družinka z dohledu jen velice nerada.

Artefakt ale každopádně odnesli v pořádku až do hradního depozitáře Britského muzea, kde je přivítali detašovaní pracovníci – biolog Tobias, který měl na vnitřním hradním nádvoří pár klecí s exotickými zvířaty, archeolog Peter, obdivovatel Roseiných příběhů, francouzský goblin Jeremy, chemik-alkoholik Phineas, který své experimenty vyléval do hradního příkopu a měnil jej v jedovatou překážku, a stařičký profesor Robert, který experimentoval s otvíráním bran do Férie. Byli rádi, že artefakt dorazil v pořádku – zaslechli totiž, že zen zával, kvůli kterému se zastavoval vlak do Edinburku, se ukázal jako čísi výmysl…

A protože při vstupu do hradu byla obrovská magická brána, které odhalila jakýkoli magický artefakt, schovala Gina svou harfičku z Muzea ven do okapu. Harfička sice žádné známky života nebo jakýchkoli magických schopností dosud neprojevila, zlodějka ale nepřestávala doufat.

Kapitola prvá: Z Londýna do skotských hvozdů

• Mark Parkinson odjíždí do Vídně, kde se má setkat s Adrianem Lenevem. Pověří Rose a dalších několik spolehlivých známých, aby se mu mezitím postarali o bejvák: goblinku Ginu, Sídhe Evelyn a bodrého otrhaného milionáře Rudého Rudyho.

• Jakmile vytáhne paty z domu, přispěchá posel z Britského muzea doprovázený policejním konstáblem, který potřebuje, aby mu skupinka pomohla. Země kolem Muzea se totiž otřásá, panu Whiattovi někdo ukradl pár automatonů, a sir Henry se bojí, že někdo jde po onom býčím artefaktu, který Rose s Markem dodali do sbírek Muzea. Požádá proto Markovy přátele, aby artefakt odvezli do Skotska – zatímco on vypraví „oficiálního“ posla.

• Skupina dorazí do Muzea, které se hroutí. Dostanou se až do tajného podzemního archivu, kde jsou uloženy ty nejvzácnější artefakty. Gině se podaří ukrást malou zlatou harfu.

• Než ale stihnou vyzvednout býčí artefakt a zase zmizet, jsou konfrontováni skupinou tří nájemných hrubiánů, kteří se pomocí kradených automatonů prokopali až do hlubin muzea. S vypětím všech sil se jim je podaří zdolat a artefakt odnést.

• Rudy s Evelyn se vydají tunelem, který se napojuje na londýnskou podzemní vlakovou dráhu. Po několika hodinách dorazí na nádraží a mezitím se jim podaří udělat si z jednoho z těch, kdo je napadli, skřeta Teda, nového přítele. Ted jim prozradí, že ho najal Adrian Lenev, ale on že teď bude klidně zase pracovat pro ně. Navíc je Lenev prý v Londýně.

• Rose s Ginou se mezitím dozvědí od Ginina kamaráda Jacka, že do Markova domu se v jejich nepřítomnosti vloupal jakýsi satyr, kterého Rose identifikuje jako Nikose Theocopoulose. Do její vlastní pracovny se ale nikdo nevloupal.

• Vyráží na nádraží, kde se skupinka zase setkává a sedá na vlak do Edinburghu. Rudy neodolá a koupí všem – včetně goblinky a skřeta – lístky do první třídy, čímž vzbudí na nádraží nemalé pozdvižení.

Předehra: Tango s krétským upírem

• Dva mladí pomocníci, kteří v Britském muzeu vypomáhali s čištěním archeologických artefaktů, náhle ochrnuli (poté, co se dotkli býčího artefaktu č. Kn-1534875122).

• Pro Rose a Marka Parkinsona pošle ředitel Muzea, Sir Henry Fontleroy, aby se na to podívali. Zjistí, že v artefaktu byla ukrytá jehla s jedem a že se dá rozpůlit. Vnitřek je pokrytý dosud nevyluštěným krétským písmem.

• Artefakt je zaujme a vydávají se na Krétu, na vykopávky v Knóssu, kam jsou dopraveni speciálním portálem, který udržuje v chodu skupina mágů ve službách Muzea. Rose má při letu vizi – vidí temného muže v kápi s rudýma očima.

• Oba dorazí na Krétu, kde jsou přivítáni šéfarcheologem reverendem Georgem Hogarthem. Zjišťují, že místní nejsou moc rádi, že jim archeologové odvážejí ze země ostatky.

• Mezi bednami s nálezy objeví druhý kus býčího artefaktu a přes drobná nedorozumění se jim podaří přifařit se k té části naleziště, kde se zrovna odkryje místnost, ve které podle všeho přebýval příbuzný královské rodiny, zřejmě kněz. V zachovalé truhle objeví – kromě pokladu – i neobvykle vypadající žezlo/hůl.

• Po spřátelení se s místními (a místním vínem) jsou uvedeni k Nikosi Theocopoulovi, stařešinovi a léčiteli vesnice, který je satyr, vyznává staré bohy a víc než kdo jiný nelibě nese přítomnost cizinců na ostrově. Rose s Markem celkem bez okolků vyhodí.

• Mark počká, až bude stařec zaneprázdněn, vpustí do chalupy omamný plyn a ukradne knihu, která vypadá, že by v ní mohla být zaznamenána historie oblasti. Vidí také, jak satyr kouzlí a něco nekalého provádí – není ale poznat, co.

• Rose se mezitím vrátí do tábora, kde se jí v noci pokusí okrást Adrian Lenev, upír, který pase po býčím artefaktu (a má u sebe třetí část).

• Rose s Markem ho přemůžou a dozví se od něj, že býčí artefakt, který se sestává ze tří částí (a rukojeti) je starým královským žezlem, které má schopnost darovat a brát život (podle vlastního uvážení). Upír se o něm dozvěděl od své učitelky, upírky, která ho kousla, a která byla tak stará, že za svých mladých let žila v knósském paláci. Protože se zase chtěl stát člověkem, rozhodl se, že žezlo najde a vyzkouší jeho sílu.

• Rose s Markem žezlo sestaví a na Leneva použijí – z toho se stane člověk a s díky se s nimi rozloučí. Žezlo praskne.

• Rose s Markem se vrátí (po zemi) zpátky do Londýna, kde vrátí artefakt do Muzea, zjistí, že oba ochrnutí se jako zázrakem vyléčili, a dostanou grant. Rose navíc zjistí, že v knize, kterou Mark ukradl Nikosovi, je převodová tabulka mezi krétštinou a starořečtinou, a rozhodne se, že svou disertaci postaví na tom, že jako první na světě rozluští krétské písmo.

Únos královny

Její Veličenstvo Andariel, dcera Edelweretha Dubovládce, královna westendských elfů, nositelka Březové ratolesti, přemožitelka Černého démona, vládkyně nad Temží a strážkyně vodních toků Albionu si žádá vaší rady v jisté důležité záležitosti a bude vás očekávat při zítřejším úsvitu na starém shromaždišti krysího krále.

Místnost, ve které se onoho osudného rána sešli čtyři leníci jedné z nejvýznamnějších londýnských Sídhe, rozhodně nevypadala jako místo vhodné pro audienci. Zabedněná okna, oprýskané zdi, rozpadlé podlahy – dům byl už řadu let zcela vybydlený. Dal by se jistě popsat mnoha zajímavými přívlastky, o nějaké reprezentativnosti ale nemohla být ani řeč.

Ostatně… Příliš reprezentativně nepůsobili ani ti, kteří královninu výzvu vyslyšeli. Vrhali po sobě pod rozbitým krovem zamračené pohledy: ošuntělý skřítek v kabátku, na kterém zaschla mořská sůl, hnědovlasá dívka s prsty od barev, kysele se tvářící rusalka v dlouhém norkovém kožichu a mohutný troll, ze kterého se při každém pohybu zvedal neviditelný mrak pachu zaschlé špíny, potu, a bůhvíčeho dalšího.

Když se po necelé hodině čekání konečně někdo objevil, nejednalo se kupodivu ani o královnu, ani o někoho z jejích dvořanů – místo toho se do prvního patra vydrápal Arthur Connacht Iareth Ryan, vládce nočních elfů. Měl podobu velkého bílého kocoura a v zubech s sebou vlekl pošramocený automaton. Ukázalo se, že se královna se svými leníky chtěla podělit o závěry jakéhosi pátrání, než tak však stihla učinit, byla unesena z jezírka ve svatojakubském parku, kam se pravidelně chodila nechávat (v podobě labutě) krmit. Jediné, co na místě zůstalo, byly pozůstatky právě tohoto automatona.

Vazalská povinnost je vazalská povinnost, a čtyři londýnští skřítci si svou paní nemohli nechat jen tak unést. Troll se skřítkem vyrazili s kusem automatonu k jednomu z londýnských vynálezců a podařilo se jim z něj vymámit jméno: Whiatt.

Továrník George Whiatt, znetvořený geniální vynálezce, byl jediným v Londýně, který byl schopen podobně propracovaný, až téměř samostatně uvažující kus vytvořit. Vlastnil na kraji Londýna továrnu, ze které nedávno propustil všechny dělníky a od té doby se říkalo, že za zavřenými dveřmi vyrábí další a další automatony na stavbu londýnského metra.

Troll se skřítkem se rozhodli, že továrnu půjdou navštívit – než tak však stihli učinit, prohnal se kolem nich jeden z mnoha zlodějíčků, co se poflakovali po ulici, a ukradl skřítkovi zlaté kapesní hodinky. Zuřivá honička byla zakončena intervencí policie a pak už nastal čas sejít se s dámskou částí této nedobrovolné vyšetřovatelské družiny.

Rusalka s malířkou nijak nezahálely (ono drobné odskočení na kávu s vášnivým obdivovatelem operních sól – tedy sólistek – se nepočítá). Navštívily jezírko, kde se celá nešťastná událost odehrála, a zjistily, že tam včera někdo pochytal všechny labutě do ocelové sítě. O kus dál se na kameni nacházelo znamení nymfy Aethé, a po několika drobných peripetiích (boj s tajemným chapadlem, setkání s až příliš vlídným hostitelem), se obě ocitly v Břečťanové síni. Přes notnou dávku znakové řeči (protože nymfy, jak víme, toho moc nenamluví) se dozvěděly, že jedna z nymf byla v okamžiku únosu zrovna náhodou v parku se svou olší. Viděla, jak k jezírku přichází mnoho „skřítek – zlé, zlé – skřítek“, hází to po labutích ocelovou síť a vleče je to z parku pryč. Kam se ale vydali pak, to už nevěděla.

Skupinka se sešla v hostinci U Zlaté labutě, kde si vzájemně řekli, co zjistili, a pak vyrazili do továrny navštívit pana Whiatta. Shodou okolností byla továrna postavena v bloku domů, ve kterém se nacházela i jedna scéna londýnské opery, do které měla rusalka volný přístup – spolu se svými „sboristy a komparzisty“ prošla tedy až na půdu a požárními dveřmi spojujícími oba domy se jim podařilo proniknout do vedlejší budovy.

Postup továrnou nebyl zrovna nejlehčí. Ve vzduchu bylo plno železného prachu, který kouzelným bytostem nedělal dobře, tak se po krátkém obhlédnutí situace (všude plno automatonů bez lidského dozoru) vzápětí raději rozhodli pro ústup. Měl to být ústup rychlý, nicméně… Skřítek s trollem v sobě oba měli kapku vynálezecké krve, a když se ocitli na půdě plné vzácných součástek („B13!“), nedokázali jim odolat. Bohužel se přesně ve chvíli, kdy skřítek začal některé bedny s vzácnějšími kusy tahat na vedlejší půdu, objevili dva Whiattovi synovci, kteří si mezi bednami hráli na schovávanou.

Skřítci je chtěli chytit a zneškodnit. Zřejmě by se jim to i podařilo, kdyby Whiatt své automatony nenaprogramoval mimo jiné i k tomu, aby chlapcům dělali chůvy. Takhle se naši vyšetřovatelé vzápětí ocitli přímo uprostřed tovární haly, sevření ocelovými pažemi několika desítek automatonů, tváří v tvář samotnému vynálezci. Užuž to vypadalo, že skončí v korytu se žhavým železem, když tu se trollovi podařilo upoutat Whiattovu pozornost dostatečně dlouho na to, aby mu stihl celou situaci popsat.

„Ten mizera Fitzgerald!“ vylétlo ze znetvořeného génia. Ukázalo se, že řeč je o jeho bývalém zaměstnanci, který před dvěma lety zmizel i s plány na nejnovější verzi slavným automatonů. Kupodivu ale vynálezce věděl, kde renegáta najít, a velice rád na to místo skřítky nasměroval – jen museli slíbit, že už mu nikdy nebudou chodit na oči.

Skřítci se dopravili na danou adresu, rozhodnuti s tím vším už konečně skoncovat. Stará tržnice, u které je kočí vysadil, byla místem snad ještě opuštěnějším než dům, ve kterém se toho rána sešli – zdálo se, že z celého okolí zmizelo všechno kouzelné. Na popelnici u vchodu seděl už známý bílý kocour, který vyšetřovatelům sdělil, že je ráno poslal schválně na špatnou stopu (!), aby si potvrdil, že jeho podezření je správné a že opravdový únosce se nachází zde. Prozradil jim i jeho totožnost – jednalo se o elfského prince Kellwolfa, který byl vykázán z Férie, a kterému byla na čelo vypálena runa Mlčení.

Runa Mlčení skřítka odřízne od jeho kouzelné podstaty a princ se z toho, samozřejmě, zbláznil. Nalezl se v technologii, protipólu skřítčí magie, a začal obojí snoubit dohromady. Jeho a Fitzgeraldovi automatoni byli způli skřítci a způli stroje, a už jich byla celá armáda. V chaosu, který by následoval po královnině smrti, by Kellwolf dokázal velice jednoduše převzít kontrolu nad celým Londýnem.

„A mimochodem… Do té továrny nechoďte,“ prohlásil trochu znuděně bílý kocour a začal si olizovat přední pracku. „Nebo zemřete.“

„Jak ti máme po tom všem, co jsi nám řekl, věřit?“ přimhouřila Ellie oči.

„Viděl jsem několik možných budoucností,“ pokrčil kocour nezúčastněně rameny. „V některých bude královna žít, v jiných ne. V některých Kellwolfa něco zastaví, v jiných v Londýně nastolí teror. Ale budoucnost, ve které jste se za ním vydali a přežili jste to… Takovou jsem neviděl ani jednu.“

Budoucnost nebudoucnost, skřítčí družina vymyslela záchranný plán. Zapůjčili si od Whiatta automatona-rypadlo (chtělo to sice trochu přemlouvání, ale věta „Zničíme Fitzeralda!“ to vyřešila), od jednoho z rusalčiných mnoha obdivovatelů sehnali plány doků, a vydali se zachránit královnu. Oddíl číslo jedno, tvořený rypadlem, začal prokopávat tunel, který by spojil Kellwolfův podzemní tovární komplex s Temží. Oddíl číslo dvě, tvořený našimi hrdiny, se vydal vést přímý útok a vytáhnout královnu z podzemí dřív, než všechno okolo zatopí voda.

Nebylo to jednoduché. Vlastně to bylo dost hrozné. Ty skřítčí automatony, ten strašlivý úšklebek na tváři šíleného prince, nebohá královna svázaná železnými řetězy, zelená čepel nad její hlavou… Chvíli to vypadalo, že se Connachtovo proroctví přece jen vyplní.

Pak ale náhle vytáhl troll zpod klobouku obrovské ozubené kolo, které ukradl na půdě Whiattovy továrny. Roztočil ho, vrhl vpřed, a usekl jím princi ruku. O vteřinu později se stropem síně propadlo rypadlo, které po dokopání tunelu nikdo nezastavil, a jemu se podařilo prorýt až sem. A úplně nakonec se rusalce s menším zpožděním podařilo vzedmout vodu Temže natolik, aby vlny prorazily ten jeden metr tunelu, které rypadlo nechalo být, a celé podzemí zalila voda. Jediné místo, kam voda nedosáhla, byla rusalčina obrovská vzduchová bublina, do které se naštěstí všichni – i s královnou – vešli.

Mokří, promrzlí a téměř mrtví vylezli nekrytým kanálem konečně ven. Bílý kocour seděl na nedaleké zídce a zpytavě si je prohlížel.

„Vypadá to, že jsme tu nakonec všichni,“ odfrkla si rusalka a upřela na kocoura zlý pohled. „Co na to řekneš, kočičáku, co?“

Kocour se pousmál.

„Ale, ale,“ zapředl. „Já vám přece řekl jen to, co jste potřebovali slyšet.“

Hozený kámen narazil do neviditelné stěny dva palce od kocouřích fousků. Arthur Connacht Iareth Ryan protočil oči, mlčky se uklonil své královně a zmizel ve tmě.

Fraška o skleněné bublině - slovní hříčky

Taková malá improvizační fraška, odehraná mezi 2:30 a 7:00 ráno. Setting měl být fantasy, i když se to nakonec trochu zvrtlo, a  základy postav se určily náhodným vylosováním povolání a ras v Munchkinech.

Postavy:

Borgan Stoják (trpaslík-zloděj, aspekty: Kalič, Hazardér, Trpaslík, Panická hrůza z vody)

Tompo Vítámvás (hobit-zloděj, aspekty: Zmrd, Hobit, Upovídanost, Opičí ocas)

Kalistó (elfka-válečnice, aspekty: Obrovský svítící runový meč, Znaková řeč, Rozmazlená slečinka, Majíc na to dobré boty, rozdupává hezké a titěrné předměty)

---

Příprava hry:

Hráč Tompa: "Tak jsem si dal dovednost 'Ve správný čas na správném místě'."

Hráč Borgana: "V tom případě si jednu dovednost měním... Teď mám: 'Ve špatný čas na špatném místě'!"

Hráčka Kalistó: "Ještě bych potřebovala nějaký kladný aspekt. Co máte vy ostatní?"

Hráč Tompa: "Já jsem třeba 'Zmrd'..."

Hráč Borgana: "Borgan trpí panickou hrůzou z vody... a ne, opravdu se nikdy nemyl."

---

Hra:

Tompo s Borganem se snaží přimět Kalistó, aby šla na výzvědy a oni mohli v kupé mohli nerušeně hodovat.

Kalistó: "A proč bych tam měla jít sama?"

Borgan: "Protože ti to dneska vážně sekne. Určitě to kromě nás rád ocení i někdo jiný!" 

---

Kalistó si zašprajcne ve vlaku kouzelný meč a omylem odsekne vagón od lokomotivy. Vrací se do kupé, kde na ní čekají spolucestující.

Tompo: "Tak co, budem tu stát ještě dlouho? Jak to tam vypadá?"

Kalistó: "Asi nějaká porucha."

---

Borgan s Tampem se snaží přimět mladého mága, aby si s nimi zahrál karty.

Mág: "A co budeme hrát?"

Tompo: "Třeba 'Sluníčko svítí'."

Mág: "To je co?"

Tompo: "To je... něco jako 'Prší'."

---

 

Inspektor: "Jménem Jejího Veličenstva, královny Viktorie, vás zatýkám!"

Hráč Borgana: "Slyšel jsme už někdy podobný výraz?"

GM: "Jo... slyšel. Někde dole na jihu jsou nějaký trpaslíci, co mají královnu. Vždycky ti to přišlo trochu divný, ale ona stejně vypadá úplně jako chlap, takže je to nakonec asi jedno."

---

Borgan s Tompem udělali v hospodě U Zlatého koloucha strašlivý poprask, okradli půlku zákazníků, zmlátili hospodského a skončili na policii. Po zaplacení pokuty okamžitě zamíří ke Kolouchovi zpátky.

Borgan: "Tak co, už máte hotový to jídlo?"

---

Borgan: "Kdepak, na ten sýr se aplikuje trpasličí dělení."

Tampo: "A to je jako co?"

Borgan: "Já dostanu půlku a vy dva se o půlku rozdělíte."

Vánoce na ostrově Islay - první dějství

Vánoce na ostrově Islay

aneb příběh o tom, jak se Pani moře na lidské plémě rozzlobila, jak bylo na skotské divočině zavedeno plynové osvětlení a jak přišly na britské souostroví vánoční stromečky.

Postavy

Hermann von Niemand, německý zbohatlík, který do přijel do Británie navazovat kontakty s místní smetánkou

Ellena, bylinkářka a víla v přestrojení

Vincent Cue, agent Londýnské plynárenské, vyslaný na ostrov Islay, aby tam zavedl plynové osvětlení

Mary Cook, zvaná Myrta, dvanáctiletá dívka na útěku

Puck, zvaný Harry, skřítek v přestrojení za herce ze slavného divadla The Globe (nebo herec v přestrojení za skřítka ze slavné země víl Férie. Těžko říct. Vlastně si tím není jistý ani sám Puck)

Saze, Vincentova černá fenka

Lady, Myrtina mluvící kavka

První dějství – první scéna

Psal se předvečer Štědrého dne roku 1842.

K osamělému ostrovu Islay, choulícímu se těsně za místem, kam byste dohlédli ze západního pobřeží Skotska, se blížil malý parník, jehož kapitán si vydělával už řadu let na živobytí tím, že dvakrát denně pendloval mezi pevninou a ostrovem. Znal moře jako své boty, znal tu v okolí každý útes, každý kámen, každou zrádnou mělčinu; ale dnes, jakoby se mu temná voda vysmívala. Jako by něco bylo jinak, ale co, to už starý mořský vlk nedokázal určit. 

Sevřel dýmku pevněji mezi zuby a přehlédl ještě jednou zpěněné hřebeny vln, které obklopovaly Jenny Hanniver. Kovová, rachotící a dým chrlící Jenny byla sice loď, jak se patří, ale jak se okolní vlny vzdouvaly víc a víc, najednou začal mít kapitán o její nezničitelnosti trochu pochyby.

Na rychle tmavnoucím obzoru se objevily první známky země. Všimli si toho i cestující a všichni se vyhrnuli ven – kapitán si tiše odfrkl, když si je, jednoho po druhém prohlížel. To sem na Islay jede o Vánocích hezká cháska. Snad ani u jednoho si nebyl jistý, co chtějí na ostrově v tento sváteční čas pohledávat – od samolibého lordstva, ze kterého čišelo skopčáctví na sto honů, přes toho slušně, ale nepříliš bohatě oblečeného gentlemana s londýnským přízvukem, až po ty dvě… Ty dvě. Jedna moc malá na to, aby se sama potloukala někde po nocích (a co to měla na rameni? Kafku? Vránu? Kapitán rozeznal dvacet druh racků, ale tyhle černé potvory vypadaly jedna jako druhá), a z té druhé se linul takový zvláštní puch. Poslední cestující se stále tak potměšile usmíval, až se kapitán bezmyšlenkovitě otřásl. Bude rád, až se jich zbaví.

Vzápětí se otřásla celá loď. Vlny, do té chvíle ještě relativně klidné, se zčistajasna rozvířily a začaly nebohou Jenny házet sem a tam. Kapitán visel celou vahou na kormidle, a snažil se, seč mohl, vyhnout se blížícím se útesům. Přístav vesnice Bowmore, kam měli namířeno, je nedaleko, stačí obeplout támhleten roh a – 

Nemělo jim však být přáno. Poslední obrovská vlna vrhla nebohou Jenny na kamenitou pláž a kapitán jen zatajil dech, když uslyšel skřípot kovových plátů o skalnatý břeh. V prosincovém šeru sebou loď několikrát škubla, málem se převrátila, ale po chvíli zůstala nehybně ležet na boku, napůl vytažená na břeh.

„Co se to děje?“

„Ztroskotali jsme?“

„Kde je přístav, mein gut Freund?“

Kapitán schoval obličej do dlaní. Tohle se přesně dalo čekat – cestující, kteří se budou zajímat a klást otázky. Potřeboval si prohlédnout Jenny, zjistit, jestli se jí něco nestalo, a potřeboval na to klid. Proto neurvale poslal své svěřence napřed, s tím, že mu mají po příchodu do Bowmore poslat někoho na pomoc.

První dějství – druhá scéna

V jednom se kapitán opravdu nemýlil – skupina cestujících spolu neměla nic společného. Jak se záhy ukázalo při příchodu do místní hospody, ani jim přítomnost těch ostatních nečinila nějaké zvláštní potěšení – zejména pan Hermann z Niemandu, bodrý Němec, který si přijel na ostrov prohlédnout jakýsi countryhouse, který mu doporučili přátelé v Londýně, si svými historkami z lovu nesjednával příliš velkou oblibu. Z tajemného pána v záplatovaném plášti se vyklubal Harry, herec z londýnského divadla The Globe, který začal bavit hosty v podniku kouzelnickými triky – a společnost ho, nutno dodat, přijímala mnohem vřeleji, než pana z Niemandu.

Vincent, Ellena a Mary na sebe narazili před hospodou. Na vesnici bylo něco zvláštního (a nebyl to jen nedostatek plynového osvětlení, což byla, koneckonců, situace, kterou se Vincent, coby zástupce Londýnské plynárenské, chystal co nejdříve napravit). Z toho mála, co našim ztroskotancům byli místní ochotni říct, se ukázalo, že posledních několik dní moře nikoho nechce pustit pryč. Proč, to nikdo nevěděl – nebo se o to alespoň nechtěl podělit. Ve vesnici ani v jejím okolí také nenarazili na žádné zvíře; panoval tu nepřirozený klid, bez sebedrobnějšího ptačího pípnutí, bez jakéhokoli (jsme, koneckonců, ve Skotsku) ovčího zabečení. 

V té chvíli začaly najednou vylézat z moře temné stíny. Než se naši hrdinové nadáli, obklopilo je pět slizkých amébovitých bytostí, které se po nich začaly sápat. Zvuk potyčky přivolal ostatní ven z hostince a společnými silami byla podivná stvoření zlikvidována – ať už skončila nabodnuta na herecký kordík, ze kterého lehce ovíněný Harry prozřetelně stačil sundat bezpečnostní špuntík, rozprášena brokovnicí Herr Hermanna nebo zadávena rychle reagující Sazí. O propálení Vincentovou plynařskou holí ani nemluvě. 

Jedna z améb dokonce zůstala vcelku a Ellena, ze které se vyklubala bylinkářka, jí začala pitvat. Způsobem, který je známý jen bylinkářkám, dospěla k poznání, že se jedná o změť zvířecích duší, o nepřirozené zvíře – ke stejnému závěru pak došel po vlastní ose i Harry, který se při zkoumání slizkého tvora inspiroval svazkem sonetů velkého barda Shakespeara. Zalistoval a objevil báseň, kterou ještě nikdy předtím neviděl, byť by přísahal, že celý svazeček zná zpaměti – 

Temný sliz, co se z vody plíží

zvlášť na hody Vánoční se blíží...

Tak to alespoň začínalo. A přestože se místní snažili chovat, jako by návštěvy améb patřily k místnímu koloritu, přeci jen z nich něco málo vypadlo. Nějaké odpovědi by se – možná – mohly ukrývat u místního starosty, kterému nedávno zmizela, za záhadných okolností, dcera.

Konec prvního dějství