Vánoce na ostrově Islay - první dějství

Vánoce na ostrově Islay

aneb příběh o tom, jak se Pani moře na lidské plémě rozzlobila, jak bylo na skotské divočině zavedeno plynové osvětlení a jak přišly na britské souostroví vánoční stromečky.

Postavy

Hermann von Niemand, německý zbohatlík, který do přijel do Británie navazovat kontakty s místní smetánkou

Ellena, bylinkářka a víla v přestrojení

Vincent Cue, agent Londýnské plynárenské, vyslaný na ostrov Islay, aby tam zavedl plynové osvětlení

Mary Cook, zvaná Myrta, dvanáctiletá dívka na útěku

Puck, zvaný Harry, skřítek v přestrojení za herce ze slavného divadla The Globe (nebo herec v přestrojení za skřítka ze slavné země víl Férie. Těžko říct. Vlastně si tím není jistý ani sám Puck)

Saze, Vincentova černá fenka

Lady, Myrtina mluvící kavka

První dějství – první scéna

Psal se předvečer Štědrého dne roku 1842.

K osamělému ostrovu Islay, choulícímu se těsně za místem, kam byste dohlédli ze západního pobřeží Skotska, se blížil malý parník, jehož kapitán si vydělával už řadu let na živobytí tím, že dvakrát denně pendloval mezi pevninou a ostrovem. Znal moře jako své boty, znal tu v okolí každý útes, každý kámen, každou zrádnou mělčinu; ale dnes, jakoby se mu temná voda vysmívala. Jako by něco bylo jinak, ale co, to už starý mořský vlk nedokázal určit. 

Sevřel dýmku pevněji mezi zuby a přehlédl ještě jednou zpěněné hřebeny vln, které obklopovaly Jenny Hanniver. Kovová, rachotící a dým chrlící Jenny byla sice loď, jak se patří, ale jak se okolní vlny vzdouvaly víc a víc, najednou začal mít kapitán o její nezničitelnosti trochu pochyby.

Na rychle tmavnoucím obzoru se objevily první známky země. Všimli si toho i cestující a všichni se vyhrnuli ven – kapitán si tiše odfrkl, když si je, jednoho po druhém prohlížel. To sem na Islay jede o Vánocích hezká cháska. Snad ani u jednoho si nebyl jistý, co chtějí na ostrově v tento sváteční čas pohledávat – od samolibého lordstva, ze kterého čišelo skopčáctví na sto honů, přes toho slušně, ale nepříliš bohatě oblečeného gentlemana s londýnským přízvukem, až po ty dvě… Ty dvě. Jedna moc malá na to, aby se sama potloukala někde po nocích (a co to měla na rameni? Kafku? Vránu? Kapitán rozeznal dvacet druh racků, ale tyhle černé potvory vypadaly jedna jako druhá), a z té druhé se linul takový zvláštní puch. Poslední cestující se stále tak potměšile usmíval, až se kapitán bezmyšlenkovitě otřásl. Bude rád, až se jich zbaví.

Vzápětí se otřásla celá loď. Vlny, do té chvíle ještě relativně klidné, se zčistajasna rozvířily a začaly nebohou Jenny házet sem a tam. Kapitán visel celou vahou na kormidle, a snažil se, seč mohl, vyhnout se blížícím se útesům. Přístav vesnice Bowmore, kam měli namířeno, je nedaleko, stačí obeplout támhleten roh a – 

Nemělo jim však být přáno. Poslední obrovská vlna vrhla nebohou Jenny na kamenitou pláž a kapitán jen zatajil dech, když uslyšel skřípot kovových plátů o skalnatý břeh. V prosincovém šeru sebou loď několikrát škubla, málem se převrátila, ale po chvíli zůstala nehybně ležet na boku, napůl vytažená na břeh.

„Co se to děje?“

„Ztroskotali jsme?“

„Kde je přístav, mein gut Freund?“

Kapitán schoval obličej do dlaní. Tohle se přesně dalo čekat – cestující, kteří se budou zajímat a klást otázky. Potřeboval si prohlédnout Jenny, zjistit, jestli se jí něco nestalo, a potřeboval na to klid. Proto neurvale poslal své svěřence napřed, s tím, že mu mají po příchodu do Bowmore poslat někoho na pomoc.

První dějství – druhá scéna

V jednom se kapitán opravdu nemýlil – skupina cestujících spolu neměla nic společného. Jak se záhy ukázalo při příchodu do místní hospody, ani jim přítomnost těch ostatních nečinila nějaké zvláštní potěšení – zejména pan Hermann z Niemandu, bodrý Němec, který si přijel na ostrov prohlédnout jakýsi countryhouse, který mu doporučili přátelé v Londýně, si svými historkami z lovu nesjednával příliš velkou oblibu. Z tajemného pána v záplatovaném plášti se vyklubal Harry, herec z londýnského divadla The Globe, který začal bavit hosty v podniku kouzelnickými triky – a společnost ho, nutno dodat, přijímala mnohem vřeleji, než pana z Niemandu.

Vincent, Ellena a Mary na sebe narazili před hospodou. Na vesnici bylo něco zvláštního (a nebyl to jen nedostatek plynového osvětlení, což byla, koneckonců, situace, kterou se Vincent, coby zástupce Londýnské plynárenské, chystal co nejdříve napravit). Z toho mála, co našim ztroskotancům byli místní ochotni říct, se ukázalo, že posledních několik dní moře nikoho nechce pustit pryč. Proč, to nikdo nevěděl – nebo se o to alespoň nechtěl podělit. Ve vesnici ani v jejím okolí také nenarazili na žádné zvíře; panoval tu nepřirozený klid, bez sebedrobnějšího ptačího pípnutí, bez jakéhokoli (jsme, koneckonců, ve Skotsku) ovčího zabečení. 

V té chvíli začaly najednou vylézat z moře temné stíny. Než se naši hrdinové nadáli, obklopilo je pět slizkých amébovitých bytostí, které se po nich začaly sápat. Zvuk potyčky přivolal ostatní ven z hostince a společnými silami byla podivná stvoření zlikvidována – ať už skončila nabodnuta na herecký kordík, ze kterého lehce ovíněný Harry prozřetelně stačil sundat bezpečnostní špuntík, rozprášena brokovnicí Herr Hermanna nebo zadávena rychle reagující Sazí. O propálení Vincentovou plynařskou holí ani nemluvě. 

Jedna z améb dokonce zůstala vcelku a Ellena, ze které se vyklubala bylinkářka, jí začala pitvat. Způsobem, který je známý jen bylinkářkám, dospěla k poznání, že se jedná o změť zvířecích duší, o nepřirozené zvíře – ke stejnému závěru pak došel po vlastní ose i Harry, který se při zkoumání slizkého tvora inspiroval svazkem sonetů velkého barda Shakespeara. Zalistoval a objevil báseň, kterou ještě nikdy předtím neviděl, byť by přísahal, že celý svazeček zná zpaměti – 

Temný sliz, co se z vody plíží

zvlášť na hody Vánoční se blíží...

Tak to alespoň začínalo. A přestože se místní snažili chovat, jako by návštěvy améb patřily k místnímu koloritu, přeci jen z nich něco málo vypadlo. Nějaké odpovědi by se – možná – mohly ukrývat u místního starosty, kterému nedávno zmizela, za záhadných okolností, dcera.

Konec prvního dějství