Její Veličenstvo Andariel, dcera Edelweretha Dubovládce, královna westendských elfů, nositelka Březové ratolesti, přemožitelka Černého démona, vládkyně nad Temží a strážkyně vodních toků Albionu si žádá vaší rady v jisté důležité záležitosti a bude vás očekávat při zítřejším úsvitu na starém shromaždišti krysího krále.
Místnost, ve které se onoho osudného rána sešli čtyři leníci jedné z nejvýznamnějších londýnských Sídhe, rozhodně nevypadala jako místo vhodné pro audienci. Zabedněná okna, oprýskané zdi, rozpadlé podlahy – dům byl už řadu let zcela vybydlený. Dal by se jistě popsat mnoha zajímavými přívlastky, o nějaké reprezentativnosti ale nemohla být ani řeč.
Ostatně… Příliš reprezentativně nepůsobili ani ti, kteří královninu výzvu vyslyšeli. Vrhali po sobě pod rozbitým krovem zamračené pohledy: ošuntělý skřítek v kabátku, na kterém zaschla mořská sůl, hnědovlasá dívka s prsty od barev, kysele se tvářící rusalka v dlouhém norkovém kožichu a mohutný troll, ze kterého se při každém pohybu zvedal neviditelný mrak pachu zaschlé špíny, potu, a bůhvíčeho dalšího.
Když se po necelé hodině čekání konečně někdo objevil, nejednalo se kupodivu ani o královnu, ani o někoho z jejích dvořanů – místo toho se do prvního patra vydrápal Arthur Connacht Iareth Ryan, vládce nočních elfů. Měl podobu velkého bílého kocoura a v zubech s sebou vlekl pošramocený automaton. Ukázalo se, že se královna se svými leníky chtěla podělit o závěry jakéhosi pátrání, než tak však stihla učinit, byla unesena z jezírka ve svatojakubském parku, kam se pravidelně chodila nechávat (v podobě labutě) krmit. Jediné, co na místě zůstalo, byly pozůstatky právě tohoto automatona.
Vazalská povinnost je vazalská povinnost, a čtyři londýnští skřítci si svou paní nemohli nechat jen tak unést. Troll se skřítkem vyrazili s kusem automatonu k jednomu z londýnských vynálezců a podařilo se jim z něj vymámit jméno: Whiatt.
Továrník George Whiatt, znetvořený geniální vynálezce, byl jediným v Londýně, který byl schopen podobně propracovaný, až téměř samostatně uvažující kus vytvořit. Vlastnil na kraji Londýna továrnu, ze které nedávno propustil všechny dělníky a od té doby se říkalo, že za zavřenými dveřmi vyrábí další a další automatony na stavbu londýnského metra.
Troll se skřítkem se rozhodli, že továrnu půjdou navštívit – než tak však stihli učinit, prohnal se kolem nich jeden z mnoha zlodějíčků, co se poflakovali po ulici, a ukradl skřítkovi zlaté kapesní hodinky. Zuřivá honička byla zakončena intervencí policie a pak už nastal čas sejít se s dámskou částí této nedobrovolné vyšetřovatelské družiny.
Rusalka s malířkou nijak nezahálely (ono drobné odskočení na kávu s vášnivým obdivovatelem operních sól – tedy sólistek – se nepočítá). Navštívily jezírko, kde se celá nešťastná událost odehrála, a zjistily, že tam včera někdo pochytal všechny labutě do ocelové sítě. O kus dál se na kameni nacházelo znamení nymfy Aethé, a po několika drobných peripetiích (boj s tajemným chapadlem, setkání s až příliš vlídným hostitelem), se obě ocitly v Břečťanové síni. Přes notnou dávku znakové řeči (protože nymfy, jak víme, toho moc nenamluví) se dozvěděly, že jedna z nymf byla v okamžiku únosu zrovna náhodou v parku se svou olší. Viděla, jak k jezírku přichází mnoho „skřítek – zlé, zlé – skřítek“, hází to po labutích ocelovou síť a vleče je to z parku pryč. Kam se ale vydali pak, to už nevěděla.
Skupinka se sešla v hostinci U Zlaté labutě, kde si vzájemně řekli, co zjistili, a pak vyrazili do továrny navštívit pana Whiatta. Shodou okolností byla továrna postavena v bloku domů, ve kterém se nacházela i jedna scéna londýnské opery, do které měla rusalka volný přístup – spolu se svými „sboristy a komparzisty“ prošla tedy až na půdu a požárními dveřmi spojujícími oba domy se jim podařilo proniknout do vedlejší budovy.
Postup továrnou nebyl zrovna nejlehčí. Ve vzduchu bylo plno železného prachu, který kouzelným bytostem nedělal dobře, tak se po krátkém obhlédnutí situace (všude plno automatonů bez lidského dozoru) vzápětí raději rozhodli pro ústup. Měl to být ústup rychlý, nicméně… Skřítek s trollem v sobě oba měli kapku vynálezecké krve, a když se ocitli na půdě plné vzácných součástek („B13!“), nedokázali jim odolat. Bohužel se přesně ve chvíli, kdy skřítek začal některé bedny s vzácnějšími kusy tahat na vedlejší půdu, objevili dva Whiattovi synovci, kteří si mezi bednami hráli na schovávanou.
Skřítci je chtěli chytit a zneškodnit. Zřejmě by se jim to i podařilo, kdyby Whiatt své automatony nenaprogramoval mimo jiné i k tomu, aby chlapcům dělali chůvy. Takhle se naši vyšetřovatelé vzápětí ocitli přímo uprostřed tovární haly, sevření ocelovými pažemi několika desítek automatonů, tváří v tvář samotnému vynálezci. Užuž to vypadalo, že skončí v korytu se žhavým železem, když tu se trollovi podařilo upoutat Whiattovu pozornost dostatečně dlouho na to, aby mu stihl celou situaci popsat.
„Ten mizera Fitzgerald!“ vylétlo ze znetvořeného génia. Ukázalo se, že řeč je o jeho bývalém zaměstnanci, který před dvěma lety zmizel i s plány na nejnovější verzi slavným automatonů. Kupodivu ale vynálezce věděl, kde renegáta najít, a velice rád na to místo skřítky nasměroval – jen museli slíbit, že už mu nikdy nebudou chodit na oči.
Skřítci se dopravili na danou adresu, rozhodnuti s tím vším už konečně skoncovat. Stará tržnice, u které je kočí vysadil, byla místem snad ještě opuštěnějším než dům, ve kterém se toho rána sešli – zdálo se, že z celého okolí zmizelo všechno kouzelné. Na popelnici u vchodu seděl už známý bílý kocour, který vyšetřovatelům sdělil, že je ráno poslal schválně na špatnou stopu (!), aby si potvrdil, že jeho podezření je správné a že opravdový únosce se nachází zde. Prozradil jim i jeho totožnost – jednalo se o elfského prince Kellwolfa, který byl vykázán z Férie, a kterému byla na čelo vypálena runa Mlčení.
Runa Mlčení skřítka odřízne od jeho kouzelné podstaty a princ se z toho, samozřejmě, zbláznil. Nalezl se v technologii, protipólu skřítčí magie, a začal obojí snoubit dohromady. Jeho a Fitzgeraldovi automatoni byli způli skřítci a způli stroje, a už jich byla celá armáda. V chaosu, který by následoval po královnině smrti, by Kellwolf dokázal velice jednoduše převzít kontrolu nad celým Londýnem.
„A mimochodem… Do té továrny nechoďte,“ prohlásil trochu znuděně bílý kocour a začal si olizovat přední pracku. „Nebo zemřete.“
„Jak ti máme po tom všem, co jsi nám řekl, věřit?“ přimhouřila Ellie oči.
„Viděl jsem několik možných budoucností,“ pokrčil kocour nezúčastněně rameny. „V některých bude královna žít, v jiných ne. V některých Kellwolfa něco zastaví, v jiných v Londýně nastolí teror. Ale budoucnost, ve které jste se za ním vydali a přežili jste to… Takovou jsem neviděl ani jednu.“
Budoucnost nebudoucnost, skřítčí družina vymyslela záchranný plán. Zapůjčili si od Whiatta automatona-rypadlo (chtělo to sice trochu přemlouvání, ale věta „Zničíme Fitzeralda!“ to vyřešila), od jednoho z rusalčiných mnoha obdivovatelů sehnali plány doků, a vydali se zachránit královnu. Oddíl číslo jedno, tvořený rypadlem, začal prokopávat tunel, který by spojil Kellwolfův podzemní tovární komplex s Temží. Oddíl číslo dvě, tvořený našimi hrdiny, se vydal vést přímý útok a vytáhnout královnu z podzemí dřív, než všechno okolo zatopí voda.
Nebylo to jednoduché. Vlastně to bylo dost hrozné. Ty skřítčí automatony, ten strašlivý úšklebek na tváři šíleného prince, nebohá královna svázaná železnými řetězy, zelená čepel nad její hlavou… Chvíli to vypadalo, že se Connachtovo proroctví přece jen vyplní.
Pak ale náhle vytáhl troll zpod klobouku obrovské ozubené kolo, které ukradl na půdě Whiattovy továrny. Roztočil ho, vrhl vpřed, a usekl jím princi ruku. O vteřinu později se stropem síně propadlo rypadlo, které po dokopání tunelu nikdo nezastavil, a jemu se podařilo prorýt až sem. A úplně nakonec se rusalce s menším zpožděním podařilo vzedmout vodu Temže natolik, aby vlny prorazily ten jeden metr tunelu, které rypadlo nechalo být, a celé podzemí zalila voda. Jediné místo, kam voda nedosáhla, byla rusalčina obrovská vzduchová bublina, do které se naštěstí všichni – i s královnou – vešli.
Mokří, promrzlí a téměř mrtví vylezli nekrytým kanálem konečně ven. Bílý kocour seděl na nedaleké zídce a zpytavě si je prohlížel.
„Vypadá to, že jsme tu nakonec všichni,“ odfrkla si rusalka a upřela na kocoura zlý pohled. „Co na to řekneš, kočičáku, co?“
Kocour se pousmál.
„Ale, ale,“ zapředl. „Já vám přece řekl jen to, co jste potřebovali slyšet.“
Hozený kámen narazil do neviditelné stěny dva palce od kocouřích fousků. Arthur Connacht Iareth Ryan protočil oči, mlčky se uklonil své královně a zmizel ve tmě.
