Ze života

Dr Ellen Cairns

První trpasličí vědkyně v Royal Academy. Tvrdí, že jiná etnika lze mnohem lépe chápat z neprivilegovaného pohledu ne-lidí – a její výsledky zatím tuto tezi podporují.

Antropoložka

Trpaslice

Domluvím se s každým

3          Domorodci? Ty já znám!

3          Staré civilizace

2          Vymluvím díru do kamene

1          Empatie

1          Nervové uzliny

***

Sonia Summers

Staví mosty, projektuje železnice a má o kolečko víc. A taky to nezapomíná průběžně všem připomínat.  

Inženýrka

Účel světí prostředky

Ledová královna

3          Parní technologie

3          Manipulátorka

2          Nečestný boj

1          Kutil

1          Krasavice

***

Strážce

Prý ho dali dohromady z těch, kteří hrdinně padli za Impérium, a co chybělo, doplnili železem. Od založení prvních kolonií působí jako vězeňský dozorce v pracovních táborech.

Kyborg

Vlastenec

Armádní technologie

3          Opravím cokoli

3          Železná pěst

2          Tady jsem taky sloužil

1          Odolnost sama

1          Reputace

I. První transkontinentální linka

Ve státě Jižní Austrálie se staví železnice, která má protnout celý kontinent – z Adelaide až do Darwinu. V tuto chvíli je postavena téměř z poloviny, do Alice Springs. Poslední týdny však stavbu provázejí nesnáze – před konečnou zastávkou se ztratily dva vlaky. Lokomotivu, vagony a náklad už nikdo nikdy neviděl, jen strojvedoucí, topič a brzdař se po několika dnech vypotáceli v deliriu z pouště.

Guvernér Jižní Austrálie, Dominic Daly, si tedy najme skupinku dobrodruhů, kteří mají celou záležitost, pokud možno co nejvíc nenápadně, vyzkoumat. Je to doktorka Ellen Cairns, antropoložka a první trpasličí vědkyně v Royal Academy, cynická inženýrka Sonia Summers a Strážce, kyborg-dozorce z původních koloniálních pracovních táborů v Austrálii.

Železnice je státní zakázkou, kterou projektuje společnost Jihoaustralské inženýrské sítě. Skupinka si s nimi zajde promluvit a mimo jiné zjistí, že společnost tajně vyvíjí jakýsi zrychlený pohon. Zajdou si promluvit ještě se strojvedoucím, který řídil jeden ztracený vlak, a přesvědčí ho, aby si vyměnil směnu a odřídil také vlak, na které se situaci chystají zkouknout oni sami. Snaží se z něj dostat, na co si vzpomíná, ale moc jim toho neřekne – byla tma, měl možná pocit, že místo jednoho tunelu byly na trase dva, a pak se probudil za úsvitu v poušti.

Ve čtvrtek se tedy skupinka nalodí na Richarda III a vydá se pátrat po stopách ztracené Královny Alžběty a Boadicey. První den cesty proběhne poklidně a na noc vlak zastaví u jedné z několika málo osídlených farem, ve které vlak staví na noc a dočerpává vodu. Cestující první třídy (což dobrodruzi jsou) mají možnost přespat ve farmářově domě – toho využije ale jen doktorka Ellen, která si nechává nadšeně vyprávět o místních domorodých legendách. V jedné z nich se praví o velkém hadovi Weowie, kterého velký duch Guthi-guthi kdysi vyvolal ze země – a všude, kde se hadovo tělo dotklo země, se objevily potoky, řeky a studánky. Had prý spí v zemi někde okolo, ale je to příběh, který nezná každý.

Během noci se z nedaleké osady přiblíží několik Aboriginských bojovníků a prohlížejí si lokomotivu. To se moc nelíbí Strážci ani strojvedoucímu; na druhou stranu, je vidět, že místním obyvatelům na lokomotivě něco vadí. A protože Strážce má pořád pocit, že s lokomotivou také není všechno tak, jak by mělo být, nechá je přivést místního šamana. Ten s pomocí svého bubínku odhalí, že na lokomotivě je přidělaný podobný přístroj, jakého si družina všimla v dílnách Jihoaustralských inženýrských sítí.

Brzy mají dobrodruzi ve všem jasno: hlavní inženýři JIS měli v plánu získat monopol na veškeré železnice Jižní Austrálie a proto podminovávali vládní projekt. V nedalekém kopci udělali odkladiště, kam odkláněli vlaky – dělo se to v noci, takže si toho strojvůdci nevšimli, a o veškeré pasažéry se postarali najatí pohůnci, kteří je pak nechávali omámené ležet v poušti. To se málem přihodilo i tentokrát, ale s pomocí několika věder vody družinka situaci hrdinně vyřešila…

Kapitola třináctá: Lásky jedné čupakabrásky

Městečko, ve kterém koleje končily, bývalo zřejmě kdysi živým místem na trati, plném železničních dělníků a lidí, co sem utekli začít nový život. Pak se ale něco stalo a město zůstalo opuštěné – a pár metrů kaňonu, který prosekali západním směrem do skal, bylo poslední prací na nedokončené železnici. Pumpa na nádraží ale kupodivu fungovala, takže se skupinka rozhodla, že tu pár dnů zůstane, doplní vodu a uhlí, a začne vymýšlet, kde sehnat Čupíkovi společnici.

Se západem slunce se však celé město od základů změnilo. Ze zaprášeného salonu se začalo ozývat piano (Rudyho, který se tam vydal zkontrolovat stav whisky, to trochu překvapilo), od kováře se začalo ozývat bušení kovadliny, v domech se rozžehla světla a ulice se naplnily lidmi. Všichni si dělali svoje, jako by byl bílý den, a vůbec je nezajímalo, že jejich životní režim je poněkud neobvyklý – ani to, že mají roztrhaná hrdla, prokousnuté šíje nebo prostřelené hlavy.

Nádražák přišel zkontrolovat nový vlak (druhdy South Pacific, po událostech předchozího dne nově přetřený na hnědo). Strojvůdce i topič (brzdař se dávno vypařil) se choulili vyděšeně v koutku, takže dokumentaci vyřídila Rose. Gina se při té příležitosti přednosty zeptala, proč má roztrhané hrdlo – a do té doby přátelsky naladěný ajznboňák se na ni podíval, jako by ji chtěl roztrhnout, pak se s velkým sebezapřením ovládl a předstíral, že ji neslyšel. Goblinka se neměla odvahu zeptat znovu, a místo toho se vydala do saloonu pro Rudyho.

Rudy ale mastil s pár muži (čti: kostlivci v různém stadiu rozkladu) karty a odmítl se nechat vyrušit. Gina to užuž chtěla vzdát a vydat se zpátky, když tu náhle si všimla, že nahoře na schodech stojí goblinka v bílých šatečkách. Vyzývavě se culila a o jejím živobytí nemohlo být pochyb; Gina se rozhodla, že se z ní pokusí dostat, co se tu stalo. Goblinka na její žádost, „že si chce jenom povídat“, protočila oči, nechala si zaplatit a zavedla ji do svého pokoje. Při jakékoli zmínce o své prostřelené hlavě ale propukala v nespoutanou zuřivost, takže ji Gina nakonec přivázala k posteli. Dostala z ní, že se prosperující městečko rozhodlo, že chytí čupakabru, která údajně pobíhala někde kolem, a prodá ji za velké peníze na východním pobřeží; přivolávací kouzlo, které odkoukali od Komančů, se ale nepovedlo, a rozlícená čupakabra roztrhala, na koho přišla. Goblinka samotné se zastřelila, aby tomuto osudu unikla.

Obyvatele pohřbili dělníci, kteří přijeli doplnit stavy na stavbě železnice; když viděli, co se s městečkem stalo, odjeli a už sem nikdy nevkročili. Úplnou náhodou, aniž by to tušili, ale hřbitov založili na starém indiánském pohřebišti… a co to znamená, to každý dobře ví. Od té doby pokračují obyvatelé v každodenním životě a na to, co se ve skutečnosti stalo, nemyslí – a nesnášejí, když se je na skutečný stav věcí kdokoli pokusí upozornit.

Skupinka se rozhodne kouzlo reprodukovat. Rose zaloví v paměti a vybaví si, že o něčem podobném kdysi psala článek – jen je potřeba lidské „oběti“, na kterou se čupakabra naláká (s trochou štěstí by se jí ale nemělo nic stát). Ta čest připadne Charliemu, který sice trochu váhá, protože jeho Příručka správného dobrodruha o ničem podobném nepíše, ale nakonec se nechá přesvědčit. Čupakabru se opravdu podaří ulovit (i když u toho praskne jedna struna na Ginině harfičce) a zavřít do kamenné klece, kterou Rudy vykouzlí ze země; pak ji naloží do klece k Čupíkovi a vydají se zpátky. Na poslední chvíli ještě obejdou s Holí pravé podstaty všechny mrtvé a dají jim zasloužený klid.

Celá záležitost má drobný háček. Nezdá se, že by si Čupík s Čupicí nějak zvlášť rozuměli a skupinka usoudí, že jim je potřeba dát trochu prostoru a soukromí. Naštěstí projíždějí pouštěmi na americkém Jihozápadě, kde je spousta větrem vymodelovaných kamenných útvarů, tvořících přírodní bludiště. U jednoho takového zastaví a s Rudyho pomocí z něj udělají uzavřenou arénu. Čupakabry do ní na noc vypustí a jdou spát – spánek jim ruší jen vzdálené dunění indiánských bubnů, které ale zmizí tak rychle, jak se vynoří.

Rudy si navíc vyhlédne několik hektarů pozemku okolo tratě, které chce po návratu koupit, založit na nich palírnu a vyrábět speciální místní pálenku.

Druhý den se obě čupakabry nechají pokojně naložit do vagonu a usnou, stočené spolu do klubíčka. Lokomotiva se trhaně rozjede a z kabiny se ozvou hlasité nadávky. Jednoruký trpasličí topič (který býval do nehody, která ho připravila o paži, skvělým strojvedoucím) začne řvát na lidského strojvůdce, jak to ten vlak řídí, a jak to, že se mu všechno, co ho o vlacích za těch posledních pár dnů naučil, vypařilo z kebule. Skupinka se na topiče rozhodne použít Hůl pravé podstaty, která ho (naštěstí – ono u toho žezla člověk nikdy neví…) promění ve statného trpaslíka s oběma rukama, který se šťastně chopí řídící páky.

Gině nedá spát bubnování z předchozí noci a pořád má pocit, že něco není v pořádku. Přiměje Rudyho, aby se z lidského strojvedoucího pokusil vytáhnout, jak to, že zapomněl všechno o řízení, ale Rudymu přijde všechno v pořádku. Gina se tedy jde podívat do brzdného vagonu, jestli tam náhodou není někdo nepovolaný. Všechno je ale v pořádku – dokud se neotočí a neuvidí za sebou lidského strojvedoucího, který se ji pokusí shodit z vlaku dolů. V potyčce se úsilím přestane soustředit a ukáže se, že to je ve skutečnosti proměněný Viktor. Gině se mu ale podaří s kousáním a škrábáním utéct a shodí ho na koleje místo sebe.

Po několika dnech dorazí bez dalších zádrhelů do New Yorku. Zatímco ostatní hledají nejlepší dopravu zpátky do Evropy, Gina se vydá ohlásit Thomasu Maineovi splněný úkol. Překupník kdysi slíbil, že když se jí podaří zajistit, aby Thomas, Viktor a Luke zůstali na Divokém západě, zařídí jí mezi dětmi ulice na Coney Islandu dobré postavení. Slovo sice splní – ale takovým způsobem, že je na tom Gina hůř než kdy dřív. Nejen, že je gobliní přivandrovalec; teď je i „mazánek starýho Mainea“.

Když pak navíc zkoumá tajemnou kouli, kterou našla v poštovním voze, ukáže se, že je to způsob, jakým se oni tři lapkové dorozumívali právě s Mainem. Starý překupník totiž dostal na Čupíka také zálusk – najal tedy ony tři lapky, aby mu Čupíka sehnali, a Ginu pak využil k tomu, aby se jich zbavil. Ve světle těchto událostí se goblinka rozhodne, že se vrátí s ostatními do Evropy.

Všichni tedy s oběma čupakabrami nasednou na loď a podaří se jim (i přes drobné zádrhely s Pinkertony) vrátit do Anglie. Uklidněného Čupíka vrátí šťastnému majiteli a Čupici odvezou na statek nedaleko Londýna, kde Rose rozjede chovnou stanici. Rudy zbohatne na texaské pálence a Gina zapadne mezi staré známé na londýnských ulicích...

Kapitola dvanáctá: Vagon pravé podstaty

Tří lapků, kteří se představili jako jejich „průvodci“, se naší skupince nepodařilo zbavit – mermomocí jim chtěli pomoci, a dokonce jim sehnali vlak, ve kterém se na Divoký západ mohli vydat. Pak se ale někam vytratili, a ač to skupince přišlo trochu zvláštní, zas až tolik jim to nevadilo. Gině se jim navíc podařilo nasadit do kožichu zvěda, malé „goblíně pro všechno“, které jí slíbilo, že o jejich krocích bude podávat zprávy.

Spolu s Rudym také Gina podnikla test harfičky v kontrolovaném prostředí. Rudy začal trochu kouzlit a Gina zkoumala, jak se harfička chová. Ukázalo se, že harfička vycítí přítomnost magie v okolí a dokáže na sebe přesměrovat její efekt.

Vlak, kterým se chystají vyrazit do Texasu, je spěšný speciál vypravený společností South Pacific; ta jím posílá poštu a další interní korespondenci zaměstnancům na stanicích podél trati. Za lokomotivou je přistavený vůz s lůžkovými kupé, za ním plošinový vagon s Čupíkem, pak vagon plný whisky, který si prosadil Rudy, pak prázdný dobytčák a zapečetěný poštovní vagon, a úplně na konci vůz s brzdařem. Lokomotiva i vagony vypadají poněkud zašle, ale někdo se je pokusil renovovat tak, že je přetřel nafialovo a všechny opatřil logem South Pacific (až na lůžkový vůz, na kterém nedopatřením zůstal emblém Pacific Union…).

Několikadenní cesta na jihozápad se obejde bez jakýchkoli zádrhelů – alespoň do chvíle, než se vlak dokodrcá do jistého nejmenovaného městečka někde u texaských hranic, a druhý den ráno je ve stanici mrtvola. Nejprve družinka prohlásí, že je nějaký mrtvý místní nezajímá, ale pak se ukáže, že mrtvý muž přijel s nimi ve vlaku. Začnou tedy případ vyšetřovat a na povrch začnou vyplouvat zajímavé věci.

Ukáže se, že společnost South Pacific před několika lety zkrachovala a už neexistuje; strojvůdce, brzdař i topič byli najati přímo na tuto práci a o svém řemeslu toho vlastně moc neví (až na topiče, který jako strojvedoucí přišel při nehodě o ruku a od té doby o práci nezavadil); a co se týče mrtvého muže, nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Strojvůdce si myslel, že patří k Rose a ostatním, družinka zas měla za to, že to je někdo od South Pacific, kdo má veškerou potřebnou dokumentaci.

Rose: A jak tys vlastně dostal tuhle práci?
Brzdař (vzpurně): Jsem nejlepší brzdař z Flinders Street!
Gina: Z té, co se jí přezdívá ulička kapsářů? Ale tam přece žádní brzdaři nejsou...?

Rose zjistí, že část vlaku je psaná na ni a část na jakéhosi pana Blacka, zastupitele South Pacific. Podívá se, kam mrtvý muž z předchozích stanic telegrafoval, aby podal hlášení o pohybu vlaku, a zašle na stejnou adresu telegram o jeho smrti. Zpátky se ale nikdo neozve.

Gina se mezitím bezostyšně vloupe do dobytčáku (který je opravdu prázdný) a do poštovního vozu. V tom jsou pytle s dopisy, při bližším prozkoumání se ale ukáže, že jsou plné slámy a dopisy zakrývají jen horní část. Ve voze se také nachází lůžko a nějaké drobnosti, a Gina objeví jakousi skleněnou kouli na mosazných nožičkách, která zřejmě sloužila jako komunikační přístroj.

Nakonec se ukáže, že tajemný muž z vlaku zemřel v obyčejné hospodské rvačce. Předchozího večera prý byl v místním saloonu, když tu náhle do dveří vešel malý goblin. Místní proti jeho přítomnosti v lidském podniku vehementně protestovali, zejména jeden místní ochmelka známý svou výbušnou povahou. Muž z vlaku se goblina zastal, ochmelka to vzal jako urážku, a v následné bitce ho nešťastnou náhodou zabil.

Gina při zmínce o goblinovi zpozorní. Dlouho už nic neslyšela od svého špeha, tak se jde chvíli ochomýtat kolem lokomotivy a dívat se na všechna možná místa, kde by ona sama někomu nechala zprávu. Místo toho narazí na goblíně samotné, které jí řekne, že v „prázdném“ dobytčáku se ve skutečnosti pod ochranou kouzla skrývají Viktor s Thomasem; Luke na ně čeká v místech, kde železniční trať přetíná posvátné indiánské území. Tam se je chystají přepadnout, ukrást Čupíka a přepadení svést na místní Komanče.

Družinka se rozhodne toto nebezpečí vyřešit ihned. Rudy začne magií kamene stmelovat kouzlo v dobytčáku a v odpověď se z vagonu ozve indiánské bubnování, kterým se kobold pokouší kontrovat. Vagon se náhle začne vznášet a letět pryč. Rose zašátrá v paměti po starých indiánských písní, které z této oblasti zná, a podaří se jí přitáhnout vagon zpátky na zem. V náhlém osvícení pak družinku napadne, že by žezlo z Kréty (které celou dobu samozřejmě putuje s nimi) mohlo jít použít i na neživé předměty. Rose přiloží Hůl pravé podstaty na dobytčák, Rudy vyvrátí dveře, a z vagonu vykouknou dva býci a jedno malé telátko. Protože pravou podstatou dobytčáku je… být vagonem s dobytkem.

Větší býk se se zařváním vyřítí ven a jakmile vagon opustí, promění se zpátky v trpaslíka Thomase. Po krátkém boji se ho podaří zpacifikovat, a Gina taky dostane do bezpečí malé goblíně-telátko. Viktor chce utéct; když ale vyskočí ven, dostane ťafku žezlem a na povrch vypluje i jeho vlastní pravá podstata – stane se z něj ubrečené dítě, které nikdy nedokázalo naplnit očekávání svého koboldího kmene a muselo odejít mezi lidi, kde předstírá, že je mocným koboldím čarodějem. I tak se mu ale podaří uprchnout.

Lapkové jsou tedy (proteď) vyřešeni a poté, co družinka uchlácholí rozlíceného šerifa („V mojem městě žádný lítací dobytčáky nebudou!“), vyrazí dál. Chvíli debatují, co s uprázdněným vagonem, pak se do věci ale vloží Gina, nažene do něj dvacet myší, a „stádo“ prodá i s vagonem místnímu překupníkovi dobytka Zjizvenému Jackovi.

Pak družinka nasedne zpátky do vlaku (lehčího o dobytčák a značnou část sudů s whisky, které se Rudymu podařilo v průběhu cesty zkonzumovat) a vydá se dál, na místo, kde je má přepadnout Luke – s tím se totiž chtějí vypořádat také. Plánované místo přepadení se nachází hned vedle jediného zeleného pahorku na míle daleko, kde je zřejmě jeden z mála pramenů, co se v místní poušti nacházejí (není divu, že se jedná o posvátné místo). Nastane přestřelka (velice jednostranná, protože Rose, Rudy ani Gina s sebou – trochu nedomyšleně – nemají střelné zbraně) se odehraje za účasti místního kmene Komančů, rozzuřeného Zjizveného Jacka, kterému se už podařilo zjistit, co jsou jeho krávy zač, a dorazivšího Lukea, kterého nečekaná situace poněkud překvapí. Nakonec se ale Jacka podaří uchlácholit, Lukea zpacifikovat a Indiánům ujet… a dokonce při vší té mele ani neuteče Čupík.

Navečer dorazí vlak na konec cesty – a to doslova, protože koleje dále nevedou. Zastaví na nádraží v opuštěném městečku, mezi jehož polorozpadlými domy není ani živáčka. Jen nad kopcem se rozkládá hřbitov… Na tak malé město opravdu velký hřbitov…

Kapitola jedenáctá: Vzhůru na Divoký západ!

Za Rose přijde s průvodním listem trpaslík Rudy Stonehammer, který je Markovým bratrancem. V dopise Mark Rose svého příbuzného doporučuje, potvrzuje jeho kvality a dodává, že jí jistě při té „americké záležitosti“ přijdou jeho schopnosti vhod. Také zmiňuje, že bratránek je magicky nadaný a má silný vztah k alkoholu, takže by Rose mohl posloužit jako „Rudý Rudy s Evelyn v jednom“. 

A čím vy se tedy vlastně živíte?

No, já se trochu zajímám o magii.
Tak to nemůžete být Markův kamarád! Natožpak příbuzný!

Rose naprosto netuší, o jakou americkou záležitost se jedná. To se ale brzy vysvětlí, protože zatímco sedí s Rudym v salónu a nezávazně konverzují, zazvoní jistý muž ve výstředním oblečení a silným francouzským přízvukem. Chce Rose s Rudym najmout, aby jeho svěřence dopravili do Ameriky a pomohli mu tam najít ženu jeho srdce.

Po chvilce dohadování se ukáže, že svěřenec není tak úplně člověk, ale čupakabra. Majitel ji zakoupil jako mláďátko v Bělehradě od jakéhosi transylvánského gentlemana (představil se tehdy jako Sergej Anastajevič) a dlouhá léta byl klid. Teď ale na dvanáctiletého Čupíka přišla puberta a stal se agresivní. Veterinář specializující se exotická zvířata jeho majiteli poradil, že se chlapec potřebuje vybouřit – a že by mu tedy přišla vhod samička.

Odměnou za to štědrý muž přislíbil, že Rose zasponzoruje příští expedici a bude samozřejmě hradit veškeré náklady spojené s touto cestou. Pro Rudyho je motivací už jen to, že americká whisky chutná jinak než ta evropská.

Celá situace má samozřejmě háček. Na Rose dostal majitel čupakabry kontakt, protože nechtěl mít nic společného s britskými úřady. Rose po svém nedávném odchodu z Klubu dobrodruhů proslula jako trochu podvratný, jeden by až řekl anarchistický, americký element.

Víte, je potřeba naprostá diskrétnost. Import i export těchto sviřatko je přísně regulován britskou vládou. A já, když jsem si ho nechával dovézt, jsem proclil slony, ale Čupíka ne. Když k nám přijde kontrola, říkáme, že to je muž v masce. Takže, vy chápat – naprostá diskrétnost!

Rose s Rudym zakázku přijmou a druhý den se jdou na čupakabru podívat. Je připravená k naložení na parník Král Louis, a když se jí Rudy pokusí nakrmit, málem nevyvázne z klece živý. Raději tedy majitele přesvědčí, že s nimi má poslat dva krotitele, kteří se v cirkusu (z majitele se totiž vyklubal ředitel cirkusu) o krmení čupakabry starají.

Plavba na zaoceánském parníku probíhá celkem klidně. Ukáže se, že je to takový luxusní způsob, jakým mohou za oceán cestovat ne-lidé, tedy skřítci, elfové, trpaslíci a podobně. První třída je rozdělena do několika částí, a v každé z nich jsou kajuty vybavené podle gusta té které rasy – lesní kajuty pro elfy, industriálně vybavené kajuty pro trpaslíky, kde se ozývá uklidňující dunění lodních motorů, a podobně. Celý podnik vedou Francouzi, kteří v britské rasové segregaci vycítili obchodní příležitost.

Jediná událost, která trochu rozvíří několikatýdenní plavbu, nastane, když se do skladiště, kde je umístěna klec s čupakabrou, dostane jakási malá holčička, která si chce s příšerou mermomocí hrát. K údivu jak Rose, tak Rudyho, kteří holčičku ve chvíli, kdy přistoupila ke kleci, měli za mrtvou, jí ale čupakabra neublíží a opravdu si spolu začnou hrát s míčkem. Rose si vybaví starou indiánskou píseň na uspávání čupakaber a podaří se jí holčičku dostat pryč ­– pak si ale také uvědomí, že čupakabry mají údajně slabost pro děti. Pověsti o tom, jak nějaká čupakabra vysála stádo krav, se občas zmiňovaly, že všechna telata po těchto útocích zůstala kupodivu netknutá (i když, samozřejmě, poněkud traumatizovaná), a evidentně se to vztahuje i na lidská mláďata.

Parník se tedy blíží k americkému pobřeží, kde ale není všechno ani zdaleka takové, jaké by mělo být…

Když před několika měsíci Rose – tehdy ještě spolu s Markem, Evelyn a Rudým Rudym – opouštěli Skotsko, bylo to bez goblinky Giny. Ta byla totiž tak nadšená z toho, že našla jiného goblina, který ji zasvětil do tajů goblinské mechaniky, že ve Skotsku zůstala. Když pak její nový přítel, francouzský goblin Jeremy, začal fantazírovat o tom, jak se v Americe dá snadno získat půda, a že goblini potřebují samostatný stát, který by si mohli spravovat sami, nechala se touto představou zlákat a odjela spolu s ním do Ameriky.

Velice záhy jí ale došlo, že zakládat v Americe nové státy není žádná legrace a že jí to ani moc nebaví. S Jeremym se rozhádali a rozešli ve zlém, a Gina se přesunula na ulice New Yorku, kde zaplula do starých kolejí. Našla si partičku dalších dětí a spolu s nimi začala opět vesele kapsařit a obírat nic netušící spoluobčany. Její základnou se stal Coney Island, a brzy chytila místní přízvuk promísený argotem všech zemí, odkud do Nového světa proudili přistěhovalci.

Gina se svou partičkou prodávala lup z ulice jistému překupníkovi, Thomasi Maineovi. Maine ale nebyl příliš spolehlivý odběratel. Jednou za čas z neznámých důvodů přestal brát, a pak nastal na Coney Islandu hlad. Skupina výrostků zjistila, že tou dobou kupuje zboží od jakési jiné skupiny, údajně trpaslíků, kteří nechávají ztroskotávat lodě na Long Islandu. Rozhodli se, že to tak nemůžou nechat, a vydali se jim to vysvětlit osobně.

Cesta na Long Island trvala několik dnů. Zrovna se trmáceli k majáku na konci ostrova, když tu náhle se Gině z kapsy ozvala zlatá harfička, kterou s sebou od Londýna poctivě tahala. V tu chvíli se přivalila hustá mlha a oddělila Ginu od ostatních. Podařilo se jí najít maják, zcela zahalený mlhou. Harfička celou tu dobu sama hrála, jako by ji rozeznívalo něco ve vzduchu, a dovedla Ginu až na pobřeží, kde se hádaly jakési tři rozzlobené hlasy. Ukázalo se, že druhá skupina zlodějů vždy magickým rituálem přivolá mlhu, kterou zahalí maják, a nechají viditelný jen jeho falešný odraz, který je umístěn o mnoho příhodněji – nad zubatými skalisky. Přijíždějící lodě pod ním ztroskotají a zloději je pak halasně „zachraňují“, zatímco část z nich u toho loď nenápadně vyrabuje.

To se stane i tentokrát. Zdá se, že harfička na sebe přenesla účinky kouzla, takže loď ztroskotá trochu jinde, než měli zloději v plánu, ale to je nezastaví. Gina se rozhodne využít příležitosti a na rabování lodi se nenápadně přiživit.

Ztroskotaná loď byla samozřejmě zKrál Louis. Rudy s Rose náraz přežijí, v nastanuvším zmatku se ale čupabakře podaří utéct. Rose zorganizuje stopovací výpravu, už s Ginou, která se k nim přidá (se zraněnou nohou, protože rabování dopadlo trochu jinak, než si představovala), a i se třemi „zachránci“ (kobold Viktor a trpaslíci Thomas a Luke). Kobold je výborný stopař a jakmile zjistí, že jdou po čupakabře, chce se akce za každou cenu zúčastnit.

Čupík po cestě roztrhá a vysaje tu část „zachránců“, která šla rabovat. Narazí i na Ginu, ale nechá ji jít…

Po špatném hodu.

GM: Ten temný stín se zarazí kousek od tebe, začuchá a začne se k tobě blížit. Ze tmy se vynoří strašlivá příšera, které ze zubů kape krev…

Hráč: Eh, tak přehazuju a používám aspekt „Goblinka“. Goblini totiž nesmrdí… Teda, chci říct, že jsou studenokrevní a nejsou cítit krví! Jinak samozřejmě smrdí hrozně.

Skupinka čupakabru dostopuje do stodoly nejbližšího statku, kde si pochutnává na krávě. Rose ji zpěvem opět uspí, Rudy vyčaruje z kamenné podlahy provizorní klec tvořenou kamennými ostny, a pak se jim podaří společnými silami uklidnit rozzuřeného farmáře, který ­­­– jako správný americký redneck – nesnáší Francouze, nesnáší Indiány, nesnáší většinu ne-lidí, a nesnáší, když mu někdo cizí lozí po pozemku.

Farmář: Tak ta kravka, to bylo nejmíň pětatřicet doláčů.

Rose: Berete franky?

Druhého dne pak vyrazí směrem k New Yorku. Tří „zachránců“ se jim úplně nepodaří zbavit, protože chtějí jít mermomocí s nimi, stejně jako Monsieur Charlie, nadšený dobrodruh a spolucestující z parníku.

Gina se rozhodne, že výprava na Západ je zajímavější než život na ulici, a na odchodu si ještě domluví kšeft s Thomasem Mainem. Pokud se jí podaří zařídit, aby Viktor, Thomas a Luke na Divokém západě zůstali, nevraceli se do New Yorku a nechtěli třeba Mainea vydírat tím, že nepřímo pomáhal rabovat lodě, zařídí jí po návratu dobré živobytí.